Přesluhuju, no a co?

  Můžeš dostat práci, která vypadá jako splněný sen. Spojíš v ní všechno, co máš rád – psy, lidi a pocit, že to celé dává smysl. Jenže pak přijde realita. Ne ta velká dramatická, spíš takové drobné trhliny. Nejprve si jich skoro nevšimneš. Řekneš si, že každá organizace má své limity. Že to tak prostě chodí. Jenže ty trhliny se začnou rozšiřovat. Zjistíš, že způsob, jakým se věci dělají, ti vlastně není blízký. Že hodnoty, na kterých stojí organizace, nejsou úplně ty tvoje. A že to není jen o jedné věci, ale o celkovém nastavení. A pak přijde ten moment, kdy si uvědomíš, že v tom nejsi sám. Že podobné otázky si kladou i další lidé kolem tebe. Najednou už to není jen osobní dilema. Je to tichá shoda. A v takové chvíli se může stát zvláštní věc. Organizace nepřijde o jednoho nespokojeného ačlověka. Přijde o několik lidí, kteří byli schopní, zapálení… a už nechtěli dělat kompromisy tam, kde pro ně byly zásadní. A co teď? Můžeš odejít a zkusit štěstí jinde. Nebo si položit mnohem ne...

 S duší je to jako s kmenem stromu. Čím jste starší, tím je mohutnější, přibývají vrstvy a vyrůstají větve. Kdyby se dala zhmotnit a rozříznout, našli byste letokruhy a mohli určit, jak je stará a čím si za ta léta prošla. Každá duše má ale také své kořeny. To jsou ta nejsilnější pouta, na nichž stojí a z nichž čerpá sílu pro další růst. Kořeny může tvořit rodina, Bůh, přátelé. Jsou to pouta, která, když se přetrhnou, strom sice poroste dál, ale už to nikdy nebude ten samý strom. Byl květen a jako každý všední den jsem jel do práce na Vyšehrad. Koordinoval jsem asistence pro naše klienty a plánoval další týden. Do kanceláře se draly teplé sluneční paprsky. Po pár hodinách u počítače jsem si potřeboval dát pauzu. Jako obvykle jsem v budově Na Topolce vyjel do prosklené spojovací chodby a kochal se pohledem na sluncem zalitou Prahu. Bylo odtud krásně vidět na zelenou střechu vodárny v Podolí až na Barrandov, kde se líně šinula auta v koloně. V tom mi zazvonil mobil. Volal Matěj, as...

  Sdílení životního příběhu má svá úskalí. Člověk se musí umět na svůj život podívat i kritickou optikou. Aby byl příběh pro vás, čtenáře, zajímavý, musí být pravdivý. Pravda je v mém životě velmi silná hodnota. Tyto řádky jsou věnovány věcem, které bych ze svého života nejraději vymazal. Ale staly se. Podle staré indiánské legendy v sobě každý z nás nosí dva vlky. Černého a bílého. Neustále spolu svádějí lítý boj. Černý vlk představuje zlo, bílý dobro. Který z nich vyhraje? Ten, kterého krmíme. Snažil jsem se být hodný chlapec. Vlastně až příliš hodný. Už docela brzy jsem si uvědomoval, že moje existence závisí na dobrotě a pomoci druhých lidí. A tak jsem chtěl být tak hodný, jak jen to šlo. Jenže když chcete být hodný, nesmíte přece obtěžovat. A tak jsem se snažil neobtěžovat. Postupně jsem si tím vypěstoval vnitřní pocit méněcennosti. V pubertě jsem začal nabývat dojmu, že o mě vlastně nikdo nestojí. V nových kolektivech – třeba v lázních nebo na táborech – jsem si těžko...

Jeden výtah do metra za šest let. Takovou rychlostí Praha kolem roku 2008 odstraňovala bariéry. „Bezbariérovost Prahy je naprosto v pořádku. Nikdo si nestěžuje,“ znělo zcela vážně z Dopravního podniku. A realita? Více než polovina stanic metra byla bariérová. Přes padesát tramvajových zastávek s výstupem přímo do vozovky. Nízkopodlažních autobusů zhruba tři čtvrtiny, tramvají sotva třetina. Jízda Prahou na vozíku byla disciplína pro zkušené stratégy. Ne pro cestující. Do práce jsem dojížděl denně z Černého Mostu. Když fungovaly všechny čtyři výtahy na Florenci, dalo se to zvládnout. Pominu-li, že cestou domů jsem musel nejdřív dojet na Pražského povstání, tam přesednout do protisměru, nebo si dát výlet přes lávku k hotelu Corinthia Towers a sjet poměrně prudkým sjezdem na parkoviště a odtud zpět do metra. Mimochodem, ono se řekne bezbariérový přestup. Jenže když před vámi jedou ještě kočárky, je i přestup mezi dvěma výtahy disciplínou pro maratonského běžce, který se musí prodrat přepl...

 Vášeň k cestování jsem zdědil po mamince. Té po blížící se cestě do Ameriky bude chybět už jen Austrálie a Antarktida, aby měla komplet všechny světadíly. Nechci ji podceňovat, ale tu Antarktidu asi oželí, i přes svou oblibu tučňáků. Já jsem cestovatel spíše evropský. Někdo cestuje obdivovat pamětihodnosti. Já jezdím obdivovat bezbariérovost. Člověk by prý neměl ničeho litovat, ale přece jen lituji, že jsem nikdy nesebral odvahu vyjet na delší studijní pobyt a pořádně se naučit anglicky. Vždycky se to tak nějak „nehodilo“. Což je mimochodem velmi elegantní výraz pro strach. Proto jsem byl rád, že se mi alespoň na necelé tři týdny podařilo vycestovat do Helsinek na pracovní stáž. Věděl jsem, že na tak dlouhou dobu by to pro jednoho asistenta bylo bez zvedáku fyzicky náročné. Využil jsem tedy svou koordinátorskou pozici a oslovil Jakuba a Ottu. Jakub byl student na „Husárně“ a Otto umělec, který se do Česka přiženil z Nizozemska. Naší hostitelskou organizací byla Kynnys ry , kter...

  Člověka formuje spousta věcí. V různých etapách se ale mění nejen okolnosti, ale i naše postoje. Je dobré mít mysl otevřenou a připustit si, že jsme se mohli mýlit. Já jsem si po střední škole a po celém životě stráveném v Jedličkově ústavu myslel, že nikdy nebudu pracovat s lidmi s postižením. Celý život jsem totiž žil mezi lidmi s postižením a měl jsem potřebu z téhle škatulky vylézt. Chtěl jsem být „normální“. Chtěl jsem svět, kde se o postižení nemluví pořád dokola. Jenže jsem tu škatulku chápal špatně. Možná ji dělala tak trochu Jedle. Možná systém. Možná já sám. Když jsem z toho prostředí byl delší dobu pryč, začal jsem zjišťovat jednu prostou věc: lidé s postižením nejsou někde bokem. Jsou všude. A nejde z nich „vystoupit“, protože jsou součástí společnosti stejně jako kdokoliv jiný. A já taky. Dlouho jsem si myslel, že pracovat s lidmi s postižením by znamenalo vrátit se zpátky do té škatulky. Jenže když jsem začal vést sportovní klub, poprvé jsem viděl, že to může být...