48. díl - Jak jsem se pomátl a ono z toho něco vzniklo

 Můžeš dostat práci, která vypadá jako splněný sen.

Spojíš v ní všechno, co máš rád – psy, lidi a pocit, že to celé dává smysl.

Jenže pak přijde realita. Ne ta velká dramatická, spíš takové drobné trhliny. Nejprve si jich skoro nevšimneš. Řekneš si, že každá organizace má své limity. Že to tak prostě chodí.

Jenže ty trhliny se začnou rozšiřovat.

Zjistíš, že způsob, jakým se věci dělají, ti vlastně není blízký. Že hodnoty, na kterých stojí organizace, nejsou úplně ty tvoje. A že to není jen o jedné věci, ale o celkovém nastavení.

A pak přijde ten moment, kdy si uvědomíš, že v tom nejsi sám.
Že podobné otázky si kladou i další lidé kolem tebe.

Najednou už to není jen osobní dilema. Je to tichá shoda.

A v takové chvíli se může stát zvláštní věc. Organizace nepřijde o jednoho nespokojeného ačlověka. Přijde o několik lidí, kteří byli schopní, zapálení… a už nechtěli dělat kompromisy tam, kde pro ně byly zásadní.

A co teď?

Můžeš odejít a zkusit štěstí jinde.
Nebo si položit mnohem nepříjemnější otázku:

Co kdybychom to zkusili udělat po svém?

Najít někoho, kdo už ví, jak funguje nezisk. Kdo si tím prošel. Kdo ví, že ideály jsou fajn, ale tabulky v Excelu jsou ještě o něco důležitější.

A tak za mnou přišli.

V čele s mou ženou.
A upřímně – zkuste doma říct „ne“ ženě, která má jasnou vizi a ještě u toho vypadá, že to myslí vážně.

No… nešlo to.

A tak se jednoho večera v jednom bytě na Čerňáku sešla parta lidí, které spojovala jednoduchá, ale nebezpečná myšlenka:
dělat výcvik asistenčních psů jinak.

Bez kotců.
Bez kompromisů.
Pro lidi, kterým to může změnit život, ne jen vyplnit kolonku ve výroční zprávě.

Seděli jsme tam na zemi, na gauči, někdo na parapetu. Neměli jsme kancelář, rozpočet ani plán B.
Měli jsme jen nadšení. A trochu drzosti.

Míša rozuměla psům tak, že jí rozuměli zpátky.
Klára uměla psát granty a mluvit s lidmi, aniž by u toho člověk chtěl utéct oknem.
Já měl know-how a pocit, že vím, do čeho jdu.
A pak tu byla Vendy. Ta měla energii asi na tři elektrárny a nulovou ochotu brzdit.

Což se ukázalo jako ideální kombinace.

Plán byl vlastně jednoduchý.
Dělat kvalitní výcvik, který nebude kopírovat šablony, ale vycházet z konkrétního člověka. Z jeho života. Z jeho limitů i možností.

A někde mezi tím vším jsem si nesl ještě jednu věc z Finska.
Myšlenku, že práce lidí s postižením nemá být alibi. Má mít smysl.

Protože tady mě tehdy vytáčelo něco jiného.

Existoval zvláštní svět firem, které „zaměstnávaly“.
Vytvářely pracovní místa… pro pracovní místa. Braly dotace, rozdávaly minimální mzdu a pocit, že vlastně nic nemusíš.

Pamatuju si jednu legendární práci. Dostal jsi domů DVD ze stavby a zapisoval jsi do tabulky, kdo zrovna drží lopatu.
Seděl jsi doma, koukal na cizí život a předstíral, že pracuješ.
Společenský přínos nula. Sebeúcta mínus něco.

Po promoci na Metropolitní univerzitě jsem byl ještě plný ideálů.
Říkám spolužačce: „To je skvělý, ne? Konečně máme vzdělání. Nějakou hodnotu na trhu práce.“

Podívala se na mě, jako bych právě objevil Ameriku.
„A proč bych měla hledat práci, když tady dostávám peníze za nic?“

Ticho.

„Protože… nevím… třeba chceš něco dokázat?“ zkusil jsem.

„A jak bych to dělala s asistencí? Jak bych tam jezdila?“ vrátila mi to.

A měla pravdu. Nepříjemně přesnou.

Jenže já ve Finsku viděl něco jiného. Viděl jsem lidi s těžkým postižením, kteří pracovali. Ne symbolicky. Opravdu. A jejich práce měla smysl.

A tak jsem si řekl, že tohle chci.
Organizaci, kde si člověk večer u piva může říct: „Hele, dneska jsem něco udělal.“

A ne: „Dneska jsem taky přežil.“

Tak jsme to tam na tom Čerňáku vymysleli.
A pak přišla nejtěžší část každého projektu: název.

Hráli jsme si se slovy, skládali, kombinovali. Hlavně aby tam byl PES. Bez psa to prostě nejde.

Kolem desáté večer padl pracovní název Pestrost.

Klára se zvedla, podívala se na nás a prohlásila:
„Vážená pestrá společnosti, já už fakt nemůžu. Jdu spát.“

A bylo hotovo.
Pestrá společnost.

Někdy vznikají velké věci z únavy.

A protože jsme byli mladí, nadšení a evidentně trochu mimo, rozhodli jsme se to oslavit po svém.

Pořídit si štěně.

Moje asistenční fenka Laura už na tom tehdy nebyla dobře a my jsme byli do psů zamilovaní až po uši.

A tak přišel Jeff.

Hnědobílá kulička border kolie. Roztomilost sama.
Asi deset vteřin.

Pak se rozběhl, proletěl bytem a vyrval sifon u dřezu.

Laura se na nás podívala.
Ten pohled měl v sobě všechno.
Únavu, rezignaci… a tichou otázku:

„To myslíte vážně?“

A já…

já jsem si poprvé řekl, že to možná nebude tak jednoduché, jak jsme si na tom Čerňáku mysleli.