46. díl – Jak jsem přestal krmit černého vlka

 

Sdílení životního příběhu má svá úskalí. Člověk se musí umět na svůj život podívat i kritickou optikou. Aby byl příběh pro vás, čtenáře, zajímavý, musí být pravdivý. Pravda je v mém životě velmi silná hodnota.

Tyto řádky jsou věnovány věcem, které bych ze svého života nejraději vymazal. Ale staly se.

Podle staré indiánské legendy v sobě každý z nás nosí dva vlky. Černého a bílého. Neustále spolu svádějí lítý boj. Černý vlk představuje zlo, bílý dobro.

Který z nich vyhraje?

Ten, kterého krmíme.

Snažil jsem se být hodný chlapec. Vlastně až příliš hodný. Už docela brzy jsem si uvědomoval, že moje existence závisí na dobrotě a pomoci druhých lidí. A tak jsem chtěl být tak hodný, jak jen to šlo.

Jenže když chcete být hodný, nesmíte přece obtěžovat. A tak jsem se snažil neobtěžovat.

Postupně jsem si tím vypěstoval vnitřní pocit méněcennosti.

V pubertě jsem začal nabývat dojmu, že o mě vlastně nikdo nestojí. V nových kolektivech – třeba v lázních nebo na táborech – jsem si těžko hledal kamarády.

A sbalit holku? To ani náhodou.
Jak by o někoho jako já mohla mít zájem?

A pak jsem zhruba v patnácti letech objevil zázračný lék.

Alkohol.

Ano, v patnácti. Byly devadesátky. Tehdy vám nalili a prodali chlast úplně všude.

A byl to zázrak.

Najednou zmizel ostych a všechno šlo tak nějak samo. Byl jsem roztomilý, šarmantní, vtipný a okouzlující. Tedy alespoň jsem si to myslel.

A fungovalo to.

Najednou jsem se bavil s kýmkoli. Na oslavě osmnáctých narozenin jsem dokonce vyloudil pusu od barmanky. A to po ní pokukovali úplně všichni.

S holkami to najednou šlo skoro samo. Troufal jsem si na věci, které bych bez alkoholu nikdy neudělal.

Třeba jsem tančil.

Byl jsem neporazitelný.

A taky jsem měl pravdu.

Postupně jsem tu svou pravdu začal vštěpovat i přátelům. Měl jsem skoro spasitelský pocit, že jim pomáhám osvobodit se od lži. Očišťoval jsem je.

Byl jsem přesvědčený, že když někomu dostatečně dobře vysvětlím, proč je debil, dostává jedinečnou příležitost přestat být debilem.

Jenže…

To byla moje pravda.

Pravda zkreslená chlastem.
Pravda, o kterou nikdo nestál.
Pravda, která ubližovala.
Pravda, která vlastně pravdou nebyla.

Jenže já ji viděl naprosto jasně.

A byl jsem neporazitelný.

Tak jsem se za tu pravdu mohl bít. Mohl jsem kvůli ní na lidi křičet. Svým nejbližším jsem ji mohl vpálit přímo do obličeje.

Kuřeti – svému nejlepšímu příteli.
Kláře – své manželce.
Komukoli.

A že se se mnou někteří lidé přestali bavit?

Jejich problém. Neunesli pravdu.

Doteď si pamatuju, jak jsem své spolubydlící v opilosti vysvětloval, že je sice krásná, ale taky úplně blbá. Do týdne se odstěhovala.

Žádná akce se nemohla obejít bez alkoholu. Na tábory jsme s KIMem jezdili hlavně proto, abychom pořádně zapařili.

Žádná sportovní akce s florbalem se neobešla bez chlastu. Paradox, že? Když jste na soustředění a ranní trénink nejste schopni odchytat bez hrnku silné kávy.

A doma?

První věc, kterou jsem budoval, byl bar. Ten musel být vždycky plný.

Nejlepší Vánoce?
No přece ty, které jsme s kamarády propili.

Jenže pak přišlo ráno.

A kocovina.

Nejdřív jen ta fyzická.
Později i ta morální.

Všichni to známe. Ráno se probudíte, máte sucho v krku, třeští vám hlava a ptáte se sami sebe:

Proč já to dělám?

Jednoho rána jsem se takhle probudil taky.

Ležel jsem v posteli a snažil se vybavit si podrobnosti předchozího večera.

Řval jsem na Kláru.
Proč?

Kvůli úplné blbosti, za kterou ani nemohla.

Viděl jsem ji, jak sedí na chodbě a brečí.

Co jsem dělal dál?

Ve své pýše jsem odjel od všech lidí kamsi do lesa, abych na sebe dostatečně strhl pozornost. Byl jsem vzteky bez sebe a potřeboval jsem udělat divadlo.

Proč?

Proč to dělám?

A tak jsem si poprvé na tu řečnickou otázku začal hledat skutečnou odpověď.

A byla vlastně jednoduchá.

Abych se cítil líp.

Abych se cítil líp já. Ne lidé kolem mě.

Lidem kolem sebe jsem ubližoval. Zraňoval jsem je. Myslel jsem si, že mi alkohol pomáhá mezi ně zapadnout. Ve skutečnosti jsem je začínal ztrácet.

Byl jsem slepý.

Nevšiml jsem si, jak černý vlk pomalu začíná požírat toho bílého. Jak se moje roztomilost mění v agresi. Jak se z přátel stávají nepřátelé. Jak se z blízkých stávají vzdálení.

S Klárou jsme se tehdy už pokoušeli o miminko.

Chci být takový táta?

Sedli jsme si spolu a shodli se, že alkohol ve svém životě už nepotřebujeme. Nechceme si ubližovat. Ani sobě. Ani někomu dalšímu.

Lahve jsme vylili nebo rozdali.
A přestali pít.

Společně.

Černého vlka jsem přivázal v lese ke stromu a nechal ho tam. Vyl, kvílel, vyváděl, snažil se utrhnout.

Ale zůstal tam.

Černého vlka se totiž zbavit nedá. Dá se jen přestat ho krmit.

Alkoholu jsem se pak nedotkl přes deset let.

Dnes jsem ve fázi, kdy si můžu dát společensky skleničku – a tím končím.

Nepotřebuji alkohol, abych se bavil s lidmi.
Nepotřebuji alkohol, abych se cítil lépe.

Bez alkoholu si nevytvářím svou pravdu. Naslouchám lidem a snažím se je pochopit.

Bez alkoholu jsem víc sám sebou.

A všem, kterým jsem tehdy ublížil, se omlouvám.

A nepil jsem ani tehdy, když se mi začal rozpadat svět…