49. díl - Jak jsem se chtěl stát tátou

 Být tátou. Předávat svou lásku dál. Něco, po čem jsem toužil už od puberty.

V mladické nerozvážnosti jsem chtěl devět dětí. Pak jsem se ale zbláznil do Zeměplochy a o jedno dítě jsem slevil. Fanoušci téhle fantasy série vědí, že osmý syn osmého syna se stane mágem. A někde ta série začít musí, ne?

S Klárkou jsme se dlouho a usilovně snažili. Dokonce jsme podstoupili i pokus o umělé oplodnění. A to se neobešlo bez jisté dávky ableismu.
První vyšetření u doktora, zda jsem vůbec „schopný muž“, bylo přímo tristní.

Na doporučení jsme zamířili k Apolináři. Tam jsem vyprodukoval a odevzdal produkt svého mužství a za pár dní jsme si šli pro výsledek.
V ordinaci na nás čekal postarší pan doktor. Přivítal nás bodrým úsměvem a jal se mi zvěstovat, jak to se mnou je.

„No, pane Prager, výsledky nejsou moc dobré.“
První patro pomyslné dřevěné pyramidy se pode mnou sesunulo.

„Počet spermií ani jejich pohyblivost není nic moc.“
Pád o další patro níž.

„Ale víte co? Všechno zlé je pro něco dobré.“
Záblesk naděje?

„Podívejte se na sebe. Jak byste se chtěl postarat o dítě? Vždyť se nedokážete postarat ani sám o sebe.“
Bum. Prásk. Proletěl jsem všemi patry až na úplné dno.

A pak už neřekl nic.
A já taky ne.

Mlčky jsme se vytratili z ordinace, ve které dál svítil – jako slunce nad vyprahlou pustinou bez známek života – onen všemocný a vševědoucí lékař.

S Klárou jsme šli pomalu přes Nuselský most směrem na Vyšehrad. Slunce svítilo, vlahý větřík si pohrával se vzduchem, ale ve mně bylo prázdno. Jen beznaděj.

„Měli bychom se asi rozvést,“ vyšlo ze mě po nekonečném, svíravém tichu.
„Najdeš si někoho zdravého, kdo ti bude schopný dát dítě.“

Ta věta se ze mě drala ven jako suchý písek. Škrábala. A nešla zastavit.

Láska má mnoho podob. A někdy umí i pěkně bolet.
Třeba jako facka, kterou jsem od své ženy hned dostal. Nikdy jsem nedostal lepší.
„Tak si s tím asi nějak poradíme, ne?“ dodala bojovně.

Nakonec jsme dostali tip na kliniku, kde měli zkušenosti i s lidmi na vozíku.

„No… na to, že jste na vozíku, nejsou ty výsledky vůbec špatné. S tím si poradíme,“ řekl lékař, který sice neměl bodrý úsměv, ale empatie a profesionality měl na rozdávání.

Celé to tam bylo vlastně dost vtipné. Nebo jsme to tak aspoň potřebovali vidět.
Třeba místnost, kde pánové odebírali své vzorky, nebyla bezbariérová. Klinika ale stála u lesa, takže jsme odběr řešili mezi stromy a skákajícími veverkami.

Přísahal bych, že po jednom takovém odběru na mě jedna spiklenecky mrkla.

Bylo to období, kdy jsme se s Klárou museli opravdu držet navzájem nad vodou.
Nakonec se ukázalo, že větší problém je u Kláry, a musela podstoupit řadu nepříjemných zákroků. Injekčně si aplikovala hormony a emoce lítaly všemi směry.

„Já vím, že se chovám jako kráva, ale prostě si nemůžu pomoct,“ říkala jednou se slzami v očích.

Bylo mi nesmírně líto, že jí nemůžu pomoct víc. Mohl jsem tam jen být. Držet ji za ruku.

Být ženou je těžké.
Stačilo pár injekcí a jeden pohled do jejích očí, aby mi došlo, jak směšná je naše mužská hra na pány tvorstva.

Nakonec jsme ve snahách neuspěli.

V tu chvíli jsem nesměle nadhodil to, co už nějakou dobu viselo ve vzduchu.
„Adopce?“

„Tak jo,“ pípla se slzami v očích Klára. „Promiň, že jsem to nezvládla.“

A to „promiň“ řekla ona mně.

Naštěstí moje láska neumí dávat facky.
„Ty jsi ale taky pitomá, viď?“ řekl jsem rádoby přísně a setřel jí slzy z tváře.

A tak jsme měli před sebou stejný cíl, ale nové hřiště. A že to bude zase boj? O tom jsme nepochybovali.