45. díl – Jak jsem se stal aktivistou

Jeden výtah do metra za šest let.
Takovou rychlostí Praha kolem roku 2008 odstraňovala bariéry.

„Bezbariérovost Prahy je naprosto v pořádku. Nikdo si nestěžuje,“ znělo zcela vážně z Dopravního podniku.

A realita?
Více než polovina stanic metra byla bariérová. Přes padesát tramvajových zastávek s výstupem přímo do vozovky. Nízkopodlažních autobusů zhruba tři čtvrtiny, tramvají sotva třetina.

Jízda Prahou na vozíku byla disciplína pro zkušené stratégy. Ne pro cestující.

Do práce jsem dojížděl denně z Černého Mostu. Když fungovaly všechny čtyři výtahy na Florenci, dalo se to zvládnout. Pominu-li, že cestou domů jsem musel nejdřív dojet na Pražského povstání, tam přesednout do protisměru, nebo si dát výlet přes lávku k hotelu Corinthia Towers a sjet poměrně prudkým sjezdem na parkoviště a odtud zpět do metra.

Mimochodem, ono se řekne bezbariérový přestup. Jenže když před vámi jedou ještě kočárky, je i přestup mezi dvěma výtahy disciplínou pro maratonského běžce, který se musí prodrat přeplněným obchoďákem. Můj přestupní rekord byl pětadvacet minut na chlup. Stihl jsem si při čekání i vyluštit křížovku.

Když svítilo slunce, bylo lepší sbírat vitamin D než se tlačit do přeplněného vagónu.

Horší bylo, když jeden z výtahů na Florenci vypadl. V tu chvíli o mém dni rozhodovala šachta s cedulkou „Mimo provoz“. A já byl rukojmí technické závady.

Musel jsem využít speciální autobusovou linku H1. A to nebyl žádný express.

Jednou jsem měl v pátek sraz s kamarádem Honzou v hospodě na Čerňáku. On vyjížděl autobusem z Liberce ve stejný moment, kdy jsem já vyrážel „Hájedničkou“ z Vyšehradu.

Hádejte, kdo byl v hospodě dřív.

V jednu chvíli jsem vážně přemýšlel, jestli bych to nedal rychleji pěšky.
Ano, já. Na vozíku.

Pršelo. Vím, tuky nejsou rozpustné ve vodě, ale přece…
Kolona kolem Václaváku se vlekla jako čekání troglodita, až se vynalezne oheň.

Nejhorší nebyla ani ta zdržení. Nejhorší byl pocit, že jsem občan na vedlejší koleji. Že moje cesta do práce je logistická operace, zatímco ostatní prostě jedou.

„Za MHD přístupnou“ byla naše kampaň v Asistenci. Hlavním nositelem myšlenky byl současný ředitel Erik Čipera. Spustili jsme petici. Jedno dopoledne jsme jako uživatelé „obsadili“ všechny bariérové stanice metra a sbírali podpisy.

Současně běžel projekt „Jedeme v tom s vámi“. Politici, herci, novináři nebo podnikatelé usedli na vozík a společně s někým z nás absolvovali cestu z domova do práce veřejnou dopravou.

Z toho vznikly příběhy. A ty příběhy byly silnější než jakákoli tabulka.

Měl jsem možnost doprovázet herce Marka Daniela nebo Michaela Kocába, který tehdy kandidoval do Senátu. Najednou jsem nevedl jen svůj boj. Vedl jsem někoho systémem, který mě roky brzdil.

Petici podepsalo přes deset tisíc lidí. Požadovali jsme, aby vznikla jasná koncepce bezbariérovosti a aby na ni bylo navázáno rozpočtové krytí. Ne sliby. Peníze.

Vyzbrojeni peticí, příběhy z „Jedeme v tom s vámi“ a hlavně příběhy nás – lidí s postižením, kterým bariéry komplikují výběr školy, zaměstnání i obyčejný návrat domů – jsme se vydali za tehdejším primátorem Pavlem Bémem.

Pamatuju si, že jsem měl lehkou trému. Byl to můj první skutečný kontakt s vysokou politikou. Říkal jsem si: teď nás buď vyslechnou, nebo smetou ze stolu.

Debata ale přinesla své ovoce. Primátor slíbil vytvoření pracovní skupiny „Pro Prahu bezbariérovou a otevřenou“.

A já, povzbuzený čerstvými zkušenostmi z Finska, jsem kontroval: takovou skupinu by měl vést někdo, kdo bariéry zažívá na vlastní kůži. Někdo s postižením.

Primátor souhlasil.
„Tak někoho navrhněte.“

Bylo to naše první vítězství.

Když jsme s Erikem jeli z Magistrátu zpět do Asistence, mrazilo mě v zádech samým vzrušením. Poprvé jsem na vlastní oči viděl, že občanský aktivismus může fungovat. Že to není jen křik do tmy.

To, o čem mi Kalle vyprávěl ve Finsku, se začalo dít i u nás.

Cítil jsem se trochu jako revolucionář. Jenže namísto stavění barikád jsem je chtěl bourat. Hlavou mi zněly bojové tóny jako ze Statečného srdce.

Pak jsem se ale rychle zpřítomnil.

„No jo, Eriku… ale koho my do té pracovní skupiny nominujeme?“ vytřeštil jsem oči při čekání na metro.

Erik se na mě jen významně podíval a potutelně se usmál.