Přesluhuju, no a co?

 S duší je to jako s kmenem stromu. Čím jste starší, tím je mohutnější, přibývají vrstvy a vyrůstají větve. Kdyby se dala zhmotnit a rozříznout, našli byste letokruhy a mohli určit, jak je stará a čím si za ta léta prošla. Každá duše má ale také své kořeny. To jsou ta nejsilnější pouta, na nichž stojí a z nichž čerpá sílu pro další růst. Kořeny může tvořit rodina, Bůh, přátelé. Jsou to pouta, která, když se přetrhnou, strom sice poroste dál, ale už to nikdy nebude ten samý strom. Byl květen a jako každý všední den jsem jel do práce na Vyšehrad. Koordinoval jsem asistence pro naše klienty a plánoval další týden. Do kanceláře se draly teplé sluneční paprsky. Po pár hodinách u počítače jsem si potřeboval dát pauzu. Jako obvykle jsem v budově Na Topolce vyjel do prosklené spojovací chodby a kochal se pohledem na sluncem zalitou Prahu. Bylo odtud krásně vidět na zelenou střechu vodárny v Podolí až na Barrandov, kde se líně šinula auta v koloně. V tom mi zazvonil mobil. Volal Matěj, as...

  Sdílení životního příběhu má svá úskalí. Člověk se musí umět na svůj život podívat i kritickou optikou. Aby byl příběh pro vás, čtenáře, zajímavý, musí být pravdivý. Pravda je v mém životě velmi silná hodnota. Tyto řádky jsou věnovány věcem, které bych ze svého života nejraději vymazal. Ale staly se. Podle staré indiánské legendy v sobě každý z nás nosí dva vlky. Černého a bílého. Neustále spolu svádějí lítý boj. Černý vlk představuje zlo, bílý dobro. Který z nich vyhraje? Ten, kterého krmíme. Snažil jsem se být hodný chlapec. Vlastně až příliš hodný. Už docela brzy jsem si uvědomoval, že moje existence závisí na dobrotě a pomoci druhých lidí. A tak jsem chtěl být tak hodný, jak jen to šlo. Jenže když chcete být hodný, nesmíte přece obtěžovat. A tak jsem se snažil neobtěžovat. Postupně jsem si tím vypěstoval vnitřní pocit méněcennosti. V pubertě jsem začal nabývat dojmu, že o mě vlastně nikdo nestojí. V nových kolektivech – třeba v lázních nebo na táborech – jsem si těžko...

Jeden výtah do metra za šest let. Takovou rychlostí Praha kolem roku 2008 odstraňovala bariéry. „Bezbariérovost Prahy je naprosto v pořádku. Nikdo si nestěžuje,“ znělo zcela vážně z Dopravního podniku. A realita? Více než polovina stanic metra byla bariérová. Přes padesát tramvajových zastávek s výstupem přímo do vozovky. Nízkopodlažních autobusů zhruba tři čtvrtiny, tramvají sotva třetina. Jízda Prahou na vozíku byla disciplína pro zkušené stratégy. Ne pro cestující. Do práce jsem dojížděl denně z Černého Mostu. Když fungovaly všechny čtyři výtahy na Florenci, dalo se to zvládnout. Pominu-li, že cestou domů jsem musel nejdřív dojet na Pražského povstání, tam přesednout do protisměru, nebo si dát výlet přes lávku k hotelu Corinthia Towers a sjet poměrně prudkým sjezdem na parkoviště a odtud zpět do metra. Mimochodem, ono se řekne bezbariérový přestup. Jenže když před vámi jedou ještě kočárky, je i přestup mezi dvěma výtahy disciplínou pro maratonského běžce, který se musí prodrat přepl...