47. díl - Jak jsem přišel o kus duše

 S duší je to jako s kmenem stromu. Čím jste starší, tím je mohutnější, přibývají vrstvy a vyrůstají větve. Kdyby se dala zhmotnit a rozříznout, našli byste letokruhy a mohli určit, jak je stará a čím si za ta léta prošla. Každá duše má ale také své kořeny. To jsou ta nejsilnější pouta, na nichž stojí a z nichž čerpá sílu pro další růst. Kořeny může tvořit rodina, Bůh, přátelé. Jsou to pouta, která, když se přetrhnou, strom sice poroste dál, ale už to nikdy nebude ten samý strom.

Byl květen a jako každý všední den jsem jel do práce na Vyšehrad. Koordinoval jsem asistence pro naše klienty a plánoval další týden. Do kanceláře se draly teplé sluneční paprsky. Po pár hodinách u počítače jsem si potřeboval dát pauzu. Jako obvykle jsem v budově Na Topolce vyjel do prosklené spojovací chodby a kochal se pohledem na sluncem zalitou Prahu. Bylo odtud krásně vidět na zelenou střechu vodárny v Podolí až na Barrandov, kde se líně šinula auta v koloně.

V tom mi zazvonil mobil. Volal Matěj, asistent Kuřete (Radka), který nám občas pomáhal na florbale.
„Michale…“ hrobové ticho. „Radek umřel.“

Můj mozek vůbec nebyl schopný zareagovat.
„Hele, nedělej si prdel! To je dost blbá sranda. To není možný, vždyť jsem s ním včera mluvil,“ drmolil jsem páté přes deváté. Jen aby nebylo ticho.

Jenže odpovědí bylo ticho. Těžké, dusivé ticho.
„Je mi to moc líto,“ ozvalo se tiše na druhé straně.

Něco prasklo. Hluboko uvnitř něco ruplo. Můj svět se najednou rozpadl.

Pamatuju si už jen, že jsem se v kanceláři omluvil, že musím ven. Dál nic. Jak dlouho jsem seděl v parku, kdo mě našel, jak jsem se dostal domů. Nic.

Kuře nebyl jen můj nejvíc nejlepší kamarád. Byl mou součástí. Nedílnou součástí. Od páté třídy jsme spolu byli prakticky pořád. Koukali jsme spolu holkám pod sukně. Prožívali první lásky. Zvraceli po prvních cigaretách. Vyspávali první kocoviny. Stěhovali se do prvních bytů. Založili sportovní klub. Rozuměli si beze slov. Věděli jsme na sebe to nejhorší, a přesto jsme zůstali spolu. Znali jsme dokonale bílé i černé vlky v nás.

Podle doktorů jsme se ani jeden neměli dožít pětadvaceti let. Oba jsme přesluhovali. On jen o pár let méně. Nebýt našeho postižení, asi bychom se nikdy nepoznali. Děkuju Bohu, že naše osudy spojil. Děkuju za každou minutu s ním. Děkuju, že ho nenechal trpět.

Kuře bydlel poslední tři roky u mámy ve Vršovicích. Šel venčit psa, ale domů už se vrátil jen pes. Máma ho našla na zemi vedle vozíku bez života. Selhalo mu srdce. Srdce, které měl v hrudníku obráceně, ale přesto bylo na správném místě.

Je zvláštní, jak se z některých kamarádů stanou už jen termíny v kalendáři pohřbů. Za života si na sebe čas neuděláme, ale poslední sbohem si říct přijdeme. Nemám pohřby rád. Radkova máma mě poprosila, abych na pohřbu něco řekl, protože jsem ho znal nejlépe. To byla pravda. Nemohl jsem říct ne. Zároveň to byla jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy dělal. Projev jsem si napsal a četl ho, protože jinak bych to nedal. Nevím už přesně, co v něm bylo, ale určitě jsem mluvil o jeho velkém srdci.

Kuře, když se zamiloval, bylo to vždycky silné. V obřadní síni sedělo několik jeho bývalých lásek. Možná ani ony samy netušily, jak moc je miloval. Možná jsme to věděli jen my dva. Musel jsem jim to říct. Musel jsem jim to říct, jak moc byly milované touhle čistou duší. Jeho srdce bylo obráceně, ale milovalo naprosto správně.

Teď jsem bez Kuřete zhruba stejně dlouho, jako jsem byl s ním. A nějak cítím, že je tady pořád se mnou. Že kus jeho žije někde ve mně. Psát tyhle řádky je pro mě extrémně těžké. Ale je pro mě důležité, aby vznikly. Mám pocit, že díky nim tady jeho stopa zůstane.

Děkuju, že jsem tu krátkou chvíli s Tebou mohl být.
Děkuju, že jsi ve mně nechal kus sebe.
Děkuju, že mi držíš místo na střídačce.

Nezlobím se, že jsi mě tady nechal. Jen je to bez Tebe do prdele těžký.
V kmeni zůstal suk a ten už nezmizí.

„Radek Foukal pod sukně holkám koukal.“
— autor Vladimír Chilčenko (třídní učitel)