44. díl - Jak jsem zažil opravdovou svobodu

 Vášeň k cestování jsem zdědil po mamince. Té po blížící se cestě do Ameriky bude chybět už jen Austrálie a Antarktida, aby měla komplet všechny světadíly. Nechci ji podceňovat, ale tu Antarktidu asi oželí, i přes svou oblibu tučňáků.

Já jsem cestovatel spíše evropský. Někdo cestuje obdivovat pamětihodnosti. Já jezdím obdivovat bezbariérovost. Člověk by prý neměl ničeho litovat, ale přece jen lituji, že jsem nikdy nesebral odvahu vyjet na delší studijní pobyt a pořádně se naučit anglicky. Vždycky se to tak nějak „nehodilo“. Což je mimochodem velmi elegantní výraz pro strach.

Proto jsem byl rád, že se mi alespoň na necelé tři týdny podařilo vycestovat do Helsinek na pracovní stáž. Věděl jsem, že na tak dlouhou dobu by to pro jednoho asistenta bylo bez zvedáku fyzicky náročné. Využil jsem tedy svou koordinátorskou pozici a oslovil Jakuba a Ottu. Jakub byl student na „Husárně“ a Otto umělec, který se do Česka přiženil z Nizozemska.

Naší hostitelskou organizací byla Kynnys ry, která se věnuje ochraně práv lidí s postižením.

Stáž nezačala úplně slavně. Hned po příletu jsme zjistili, že mi v letadle zlomili tyč, na které držel joystick mého vozíku. První dva dny jsem tak jezdil s joystickem na klíně. Moje portfolio improvizačních dovedností tím získalo další položku. Naštěstí mi Kalle z Kynnysu pomohl rychle sehnat mechanika, který tyč svařil.

Kalle Könkkölä byl ředitelem organizace a člověk, se kterým jsem vše domlouval. Jsem nesmírně vděčný, že jsem tohoto bojovníka za lidská práva mohl poznat. Stal se mou inspirací pro budoucí činnost. Byl prvním člověkem s postižením ve finském parlamentu, zvoleným za Zelené, a dlouhá léta působil i v městské radě Helsinek.

Když jsem ho poznal, byl neuvěřitelně činorodý, i když byl celý den připojený na dýchací přístroj. Energie z něj proudila víc než kyslík z hadičky.

To, že k lidem s postižením přistupují ve Finsku jinak, bylo zjevné během prvních hodin.

Víte, kolik máme v Praze v roce 2026 taxislužeb schopných převozu člověka s elektrickým vozíkem?
Nevěnujte řešení této matematické úlohy příliš času.

Slovy: nula.

Kolik takových taxíků bylo v roce 2008 v Helsinkách?
Slovy: všechny.

Ano. Když přiletí turista na vozíku objevovat krásy Prahy, nemá šanci si na letišti spontánně objednat taxi. Ještě ani neopustí příletovou halu a už ví, že tu nebude rovnocenným hostem.

Během několika dní jsem poznal, jaký je rozdíl v kvalitě života, když se pohybujete po městě, které je skutečně přístupné.

Když můžete vystoupit na kterékoli stanici metra a dokonce si vybrat, na kterou stranu ulice vyjedete.
Když nemusíte čekat na nízkopodlažní spoj, protože všechny jsou nízkopodlažní.
Když v nepřízni počasí jen vytočíte číslo a během pár minut přijede auto s plošinou.

Najednou máte čas. Protože cesta trvá stejně dlouho jako komukoli jinému. Nemusíte si plánovat trasy jako vojenskou operaci. Neplánujete výlet. Plánujete přežití.

A městem to nekončí. Přijdete na nádraží, koupíte si jízdenku jako kdokoli jiný, dojedete k vlaku, zmáčknete tlačítko, vyjede plošina, nastoupíte a jedete. Žádné hlášení jízdy několik dní předem.

V klidu si dojedete dvě stě kilometrů vzdáleného Turku – a zjistíte, že to tam funguje úplně stejně.

Zkuste si dnes bez ohlášení zajet z Prahy do Brna.

V Praze plánujeme život.
V Helsinkách jsme ho žili.

A to nebylo všechno, čím mě Finsko dostalo.

Osobní asistence byla další wow moment. Kalle i ostatní, se kterými jsem se potkal, měli osobního asistenta neustále k dispozici.

„Z čeho to platíte? Kde asistenty sháníte?“ ptal jsem se dychtivě.

„Máme systém, který reflektuje naše potřeby podle hodin. Osobní asistence je přece základní předpoklad, abychom mohli fungovat,“ odpověděl Kalle s naprostou samozřejmostí.

Ta samozřejmost mě zasáhla víc než zlomený joystick.

Lidem jako on systém přiznal třeba dvacet hodin asistence denně. Asistenta si našli – někdy s pomocí úřadu práce – zaškolili si ho a pak už jen posílali výkaz práce. Úřad mzdu proplatil přímo asistentovi.

Pro člověka jako já bylo tehdy Finsko zemí zaslíbenou.

V Česku je asistence služba.
Ve Finsku je to infrastruktura svobody.

Ano, pro člověka jako já.

Ve Finsku tehdy neexistovali poskytovatelé osobní asistence. Lidé, kteří si asistenci nezvládli koordinovat sami, potřebovali podporu rodiny nebo sociálních pracovníků. Jim se naopak líbil náš systém školení asistentů v Asistenci. Z našeho instruktážního filmu byli nadšení.

Měli jsme tam také možnost setkat se se ženami s postižením z Kyrgyzstánu, Kazachstánu a Turkmenistánu. A tam jsme naopak viděli, že se máme vlastně velmi dobře.

V těchto zemích žijí lidé s postižením často na okraji společnosti – a ženy obzvlášť. Mnohé z nich tráví život v jediné místnosti.

V místnosti, kde je jeden kohoutek.
Jedno umyvadlo.

A to umyvadlo je zároveň toaleta.

Do stejného místa si napustíte vodu na čaj, opláchnete obličej – a jdete na potřebu.
Žádná koupelna. Žádné soukromí. Žádná důstojnost.

Jen místnost, která je současně kuchyní, ložnicí i hygienickým zázemím.

V tu chvíli mi došlo, že svoboda nezačíná u metra ani u taxislužby. Začíná u důstojnosti.

Ve Finsku jsem prožil krásné téměř tři týdny.

Nezažil jsem luxus.
Zažil jsem obyčejnost.
A ta chutnala nejvíc.

Zažil jsem, jak chutná opravdová svoboda.

Kolik energie jsem do té doby spotřeboval jen na logistiku vlastního života?

Svoboda není ideologie.
Svoboda je možnost dojít si na toaletu bez kalkulačky.
Možnost vyjet bez plánování.
Možnost být občanem, ne projektem.

Odjížděl jsem s jedinou myšlenkou:

Tohle chci i doma.

Chci být opravdu svobodný i v České republice.

A už během několika měsíců jsme v Asistenci začali dělat první kroky.