43. díl – Jak jsem opustil škatulku v hlavě

 

Člověka formuje spousta věcí. V různých etapách se ale mění nejen okolnosti, ale i naše postoje. Je dobré mít mysl otevřenou a připustit si, že jsme se mohli mýlit. Já jsem si po střední škole a po celém životě stráveném v Jedličkově ústavu myslel, že nikdy nebudu pracovat s lidmi s postižením.

Celý život jsem totiž žil mezi lidmi s postižením a měl jsem potřebu z téhle škatulky vylézt. Chtěl jsem být „normální“. Chtěl jsem svět, kde se o postižení nemluví pořád dokola. Jenže jsem tu škatulku chápal špatně. Možná ji dělala tak trochu Jedle. Možná systém. Možná já sám.

Když jsem z toho prostředí byl delší dobu pryč, začal jsem zjišťovat jednu prostou věc: lidé s postižením nejsou někde bokem. Jsou všude. A nejde z nich „vystoupit“, protože jsou součástí společnosti stejně jako kdokoliv jiný. A já taky.

Dlouho jsem si myslel, že pracovat s lidmi s postižením by znamenalo vrátit se zpátky do té škatulky. Jenže když jsem začal vést sportovní klub, poprvé jsem viděl, že to může být jinak. Že nejde o návrat, ale o posun. A když jsem nastoupil do Asistence, došlo mi, že jsem si celou dobu pletl prostředí s omezením. Škatulka nebyla v práci. Byla v mojí hlavě.

Tu práci jsem si zamiloval překvapivě rychle. Nejen kvůli náplni, ale i díky skvělým kolegům. Začal jsem nahlížet pod pokličku sociálních služeb a zjišťoval, že takhle můžu někomu reálně změnit život. A zároveň i sobě. Musel jsem se toho hodně naučit – nejen o práci s klienty, ale i o řízení lidí. Velmi mi pomohly zkušenosti z KIMu, z organizování pobytů i z vedení klubu. Součástí práce koordinátora bylo totiž přijímat a školit nové asistenty. Na tu dobu vzpomínám opravdu rád. Navázal jsem přátelství, která trvají dodnes.

„Jak byste reagovala, kdybyste přišla za klientem a on měl trenýrky navlečené na tepláky a trval na tom, že chce jít takhle ven?“ To byla jedna z našich oblíbených pohovorových otázek. Nešlo o správnou odpověď. Ta vlastně neexistovala. Šlo o empatii. O respekt k autonomii. O hranici mezi péčí a kontrolou.

Profesně jsem se posouvat musel. Začátkem roku 2007 přišel v sociálních službách velký zlom – vstoupil v platnost zákon o sociálních službách. Učili jsme se, co jsou standardy kvality a jak je uvést do praxe. Bylo to živelně, protože to nikdo pořádně nevěděl. A přitom šlo o hodně.

Já jsem cítil, že osobní asistence mi může pomoct vést důstojnější život. Jenže jsem si ještě neuměl představit, jak to bude fungovat v praxi – a myslím, že to tehdy neuměl nikdo z nás. Najednou jsme jako uživatelé začali pobírat příspěvek na péči a z něj si měli asistenci hradit. Osobní asistence se stala legislativním pojmem. Do té doby se pohybovala ve vzduchoprázdnu – stejně jako její financování. Teď všechno dostalo rámec. A my si ten rámec museli nejdřív odmakat.

Byla to doba chaosu, improvizace a hledání hranic. A taky doba, kdy jsem si začal uvědomovat, že systém není abstraktní slovo. Je to něco, co se dotýká mého každodenního života.

Abych toho neměl málo, našel jsem si ten rok ještě jednu zajímavou brigádu. Začal jsem dělat reportéra pro e-Sport, konkrétně pro HC Slavia Praha. Peníze byly mizerné, ale byly to zlaté časy mého milovaného klubu. Dělal jsem rozhovory s hráči, psal preview i reporty ze zápasů. Ten ročník navíc Slavia získala titul a já měl neodbytný pocit, že jsem byl tak trochu u toho.

Možná jsem si tehdy poprvé začal uvědomovat, že mě baví zachycovat příběhy. Že mě baví hledat slova. Že psaní je způsob, jak si věci ujasnit – a někdy i přežít.

V Asistenci se mezitím objevila možnost získat grant na zahraniční pracovní stáž. Stačilo si najít hostitelskou organizaci. Začínal jsem se víc zajímat o hnutí Independent Living, tak jsem napsal několika lidem. Dlouho nikdo neodpovídal. A pak přišel e-mail, který mě poslal do Helsinek.

Byl přede mnou rok 2008. Stáž. Státnice. Mistrovské oslavy ve fotbale i hokeji. Aktivismus, který už nebyl jen teorie.

A taky období, kdy jsem si začal přiznávat, že některé věci ve svém životě neřeším úplně zdravě.

O tom ale příště.