Přesluhuju, no a co?

Jsem rád, že předsudky vůči lidem s postižením ze společnosti pomaličku mizí. Opravdu. Jenže „pomaličku“ je někdy tak pomalu, že by to předběhl i šnek po mrtvici. Dvacet let po revoluci, v roce 2009, jsem jim čelil pořád poměrně často. Taková facka přes důstojnost bolí víc než ta fyzická. A hlavně ji cítíte ještě po mnoha letech. Nezůstane po ní modřina, kterou můžete ukázat. Zůstane jen vnitřní reflex. Začnete uhýbat. Ne jedné ruce. Celému světu. A někdy uhýbáte tak dlouho, až postupně mizíte. Před lidmi. Před situacemi. A nakonec trochu i sami před sebou. Na některé facky později vzpomínáte s úsměvem. Máte z nich aspoň historky do společnosti nebo výukový materiál na přednášky. Člověk musí být ekologický. Když už vám někdo hodí do života odpad, je dobré ho aspoň recyklovat na humor. Jako když jsem jednou přišel do ordinace lékařky, kde jsem potřeboval opravit cosi na svém pozadí. Úkon vyžadoval přesun na lůžko, takže jsem si s sebou kromě manželky vzal i osobního asistenta. „Tak co v...