Přesluhuju, no a co?

  Sdílení životního příběhu má svá úskalí. Člověk se musí umět na svůj život podívat i kritickou optikou. Aby byl příběh pro vás, čtenáře, zajímavý, musí být pravdivý. Pravda je v mém životě velmi silná hodnota. Tyto řádky jsou věnovány věcem, které bych ze svého života nejraději vymazal. Ale staly se. Podle staré indiánské legendy v sobě každý z nás nosí dva vlky. Černého a bílého. Neustále spolu svádějí lítý boj. Černý vlk představuje zlo, bílý dobro. Který z nich vyhraje? Ten, kterého krmíme. Snažil jsem se být hodný chlapec. Vlastně až příliš hodný. Už docela brzy jsem si uvědomoval, že moje existence závisí na dobrotě a pomoci druhých lidí. A tak jsem chtěl být tak hodný, jak jen to šlo. Jenže když chcete být hodný, nesmíte přece obtěžovat. A tak jsem se snažil neobtěžovat. Postupně jsem si tím vypěstoval vnitřní pocit méněcennosti. V pubertě jsem začal nabývat dojmu, že o mě vlastně nikdo nestojí. V nových kolektivech – třeba v lázních nebo na táborech – jsem si těžko...

Jeden výtah do metra za šest let. Takovou rychlostí Praha kolem roku 2008 odstraňovala bariéry. „Bezbariérovost Prahy je naprosto v pořádku. Nikdo si nestěžuje,“ znělo zcela vážně z Dopravního podniku. A realita? Více než polovina stanic metra byla bariérová. Přes padesát tramvajových zastávek s výstupem přímo do vozovky. Nízkopodlažních autobusů zhruba tři čtvrtiny, tramvají sotva třetina. Jízda Prahou na vozíku byla disciplína pro zkušené stratégy. Ne pro cestující. Do práce jsem dojížděl denně z Černého Mostu. Když fungovaly všechny čtyři výtahy na Florenci, dalo se to zvládnout. Pominu-li, že cestou domů jsem musel nejdřív dojet na Pražského povstání, tam přesednout do protisměru, nebo si dát výlet přes lávku k hotelu Corinthia Towers a sjet poměrně prudkým sjezdem na parkoviště a odtud zpět do metra. Mimochodem, ono se řekne bezbariérový přestup. Jenže když před vámi jedou ještě kočárky, je i přestup mezi dvěma výtahy disciplínou pro maratonského běžce, který se musí prodrat přepl...

 Vášeň k cestování jsem zdědil po mamince. Té po blížící se cestě do Ameriky bude chybět už jen Austrálie a Antarktida, aby měla komplet všechny světadíly. Nechci ji podceňovat, ale tu Antarktidu asi oželí, i přes svou oblibu tučňáků. Já jsem cestovatel spíše evropský. Někdo cestuje obdivovat pamětihodnosti. Já jezdím obdivovat bezbariérovost. Člověk by prý neměl ničeho litovat, ale přece jen lituji, že jsem nikdy nesebral odvahu vyjet na delší studijní pobyt a pořádně se naučit anglicky. Vždycky se to tak nějak „nehodilo“. Což je mimochodem velmi elegantní výraz pro strach. Proto jsem byl rád, že se mi alespoň na necelé tři týdny podařilo vycestovat do Helsinek na pracovní stáž. Věděl jsem, že na tak dlouhou dobu by to pro jednoho asistenta bylo bez zvedáku fyzicky náročné. Využil jsem tedy svou koordinátorskou pozici a oslovil Jakuba a Ottu. Jakub byl student na „Husárně“ a Otto umělec, který se do Česka přiženil z Nizozemska. Naší hostitelskou organizací byla Kynnys ry , kter...

  Člověka formuje spousta věcí. V různých etapách se ale mění nejen okolnosti, ale i naše postoje. Je dobré mít mysl otevřenou a připustit si, že jsme se mohli mýlit. Já jsem si po střední škole a po celém životě stráveném v Jedličkově ústavu myslel, že nikdy nebudu pracovat s lidmi s postižením. Celý život jsem totiž žil mezi lidmi s postižením a měl jsem potřebu z téhle škatulky vylézt. Chtěl jsem být „normální“. Chtěl jsem svět, kde se o postižení nemluví pořád dokola. Jenže jsem tu škatulku chápal špatně. Možná ji dělala tak trochu Jedle. Možná systém. Možná já sám. Když jsem z toho prostředí byl delší dobu pryč, začal jsem zjišťovat jednu prostou věc: lidé s postižením nejsou někde bokem. Jsou všude. A nejde z nich „vystoupit“, protože jsou součástí společnosti stejně jako kdokoliv jiný. A já taky. Dlouho jsem si myslel, že pracovat s lidmi s postižením by znamenalo vrátit se zpátky do té škatulky. Jenže když jsem začal vést sportovní klub, poprvé jsem viděl, že to může být...

  Stopařův průvodce galaxií je jedna z nejzásadnějších knih mého života. Čtyřicet dva je odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec. Nikdo přesně neví, jaká otázka to vlastně byla, ale odpověď máme. Čtyřicet dva. Tečka. Vesmír spokojený, lidstvo zmatené. Mně čtyřicet dva přinesla jinou otázku. Ne o smyslu bytí. Ale o smyslu práce z domova. Protože home office je fajn. Dokud není. Dokud se z pohodlí nestane ticho, z flexibility rozplizlá kaše a z „mám klid na práci“ něco, co se nápadně podobá „celý den jsem nepromluvil s živým člověkem“. Začali mi chybět lidé. Hlasy. Chaos. Smích. I ty drobné lidské tragédie typu „kdo mi sežral jogurt z lednice“. Home office se časem proměnil v tiché vakuum, kde se sice dalo dýchat, ale už se tam nedalo moc žít. A tak jsem si položil otázku. Ne tak zásadní jako tu vesmírnou, ale o dost praktičtější: Nechybím já sám sobě někde mezi lidmi? Odpověď tentokrát nebyla 42. Byla to práce koordinátora osobní asistence. Psal se rok 2006. St...

Upozornění pro čtenáře: Tento díl bude nekorektní. Jakože hoooodně nekorektní. Další čtení jen pouze na vlastní nebezpečí. Slabší povahy by ho neměly číst vůbec. Velkým štěstím mého života byli lidé, kteří mi vstoupili do života a pomohli mi na mé cestě. Tento blog není nafukovací a není dost velký na to, abych jim všem mohl věnovat vzpomínku. A nebyli to jen lidé, kteří mi pomáhali fyzicky. Velkou spoustu radosti, úlevy a smíchu jsem zažil s lidmi, kterým do života vstoupilo také postižení. Skvělý je, když si jedna diagnóza začne bez servítek utahovat z druhé. Odborně se tomu říká “kriplí humor.” Humor, který by na běžném večírku skončil fackou, ale u nás je to projev lásky. Říkáme si různě: myopati, déemóčka, paraplouši, kvadrouši, zrakáči a tak dál. Každý přináší své (ne)schopnosti, svůj jedinečný pohled na svět. A nejvíc srandy jsem si užili ve chvíli, kdy jsme se snažili si navzájem pomáhat - s tím nejlepším úmyslem a nejhorším výsledkem.  Pro tento druh pomoci jsem si vymysle...