Příspěvky

51. díl – Jak jsem zařídil bezbariérovost kartáčkem na zuby

Obrázek
Moje máma byla vždycky velká cestovatelka. Říká, že zážitky jí nikdo nikdy nevezme. Na to ji občas upozorňuju, ať si dává pozor na jednoho Němce. Prý se jmenuje Alzheimer. Ten už lidem odnesl ledacos. Nicméně vášeň k cestování jsem po ní zdědil. Od první zahraniční dovolené v Bulharsku jsem si pečlivě zapisoval, kde všude jsem byl, abych se mohl vytahovat před kamarády. Striktně jsem si započítával i sebekratší překročení hranice nebo obyčejný průjezd autobusem skrze danou zemi. Francii jsem si tak započítal už v deseti letech. Viděl jsem z ní sice jen benzínku při nočním přejezdu ze Španělska, ale pravidla byla jasná: hranice překročena, stát dobyt. Když jste dítě na vozíku, je cestování poměrně jednoduché. Tedy jednoduché… záleží hlavně na síle, ochotě a odvaze vašeho průvodce. Proto jsem dodnes nesmírně vděčný vychovatelům v Jedli, kteří se s námi nezdráhali dobývat kdejaký hrad a zámek. Bezbariérovost tehdy často znamenala čtyři ruce, pevná záda a odvahu hraničící s husitskou výpra...

50. díl – Jak jsem šel pro dítě přes schody

Obrázek
Jsem rád, že předsudky vůči lidem s postižením ze společnosti pomaličku mizí. Opravdu. Jenže „pomaličku“ je někdy tak pomalu, že by to předběhl i šnek po mrtvici. Dvacet let po revoluci, v roce 2009, jsem jim čelil pořád poměrně často. Taková facka přes důstojnost bolí víc než ta fyzická. A hlavně ji cítíte ještě po mnoha letech. Nezůstane po ní modřina, kterou můžete ukázat. Zůstane jen vnitřní reflex. Začnete uhýbat. Ne jedné ruce. Celému světu. A někdy uhýbáte tak dlouho, až postupně mizíte. Před lidmi. Před situacemi. A nakonec trochu i sami před sebou. Na některé facky později vzpomínáte s úsměvem. Máte z nich aspoň historky do společnosti nebo výukový materiál na přednášky. Člověk musí být ekologický. Když už vám někdo hodí do života odpad, je dobré ho aspoň recyklovat na humor. Jako když jsem jednou přišel do ordinace lékařky, kde jsem potřeboval opravit cosi na svém pozadí. Úkon vyžadoval přesun na lůžko, takže jsem si s sebou kromě manželky vzal i osobního asistenta. „Tak co v...

49. díl - Jak jsem se chtěl stát tátou

Obrázek
  Být tátou. Předávat svou lásku dál. Něco, po čem jsem toužil už od puberty. V mladické nerozvážnosti jsem chtěl devět dětí. Pak jsem se ale zbláznil do Zeměplochy a o jedno dítě jsem slevil. Fanoušci téhle fantasy série vědí, že osmý syn osmého syna se stane mágem. A někde ta série začít musí, ne? S Klárkou jsme se dlouho a usilovně snažili. Dokonce jsme podstoupili i pokus o umělé oplodnění. A to se neobešlo bez jisté dávky ableismu. První vyšetření u doktora, zda jsem vůbec „schopný muž“, bylo přímo tristní. Na doporučení jsme zamířili k Apolináři. Tam jsem vyprodukoval a odevzdal produkt svého mužství a za pár dní jsme si šli pro výsledek. V ordinaci na nás čekal postarší pan doktor. Přivítal nás bodrým úsměvem a jal se mi zvěstovat, jak to se mnou je. „No, pane Prager, výsledky nejsou moc dobré.“ První patro pomyslné dřevěné pyramidy se pode mnou sesunulo. „Počet spermií ani jejich pohyblivost není nic moc.“ Pád o další patro níž. „Ale víte co? Všechno zlé je pro něco do...

48. díl - Jak jsem se pomátl a ono z toho něco vzniklo

Obrázek
  Můžeš dostat práci, která vypadá jako splněný sen. Spojíš v ní všechno, co máš rád – psy, lidi a pocit, že to celé dává smysl. Jenže pak přijde realita. Ne ta velká dramatická, spíš takové drobné trhliny. Nejprve si jich skoro nevšimneš. Řekneš si, že každá organizace má své limity. Že to tak prostě chodí. Jenže ty trhliny se začnou rozšiřovat. Zjistíš, že způsob, jakým se věci dělají, ti vlastně není blízký. Že hodnoty, na kterých stojí organizace, nejsou úplně ty tvoje. A že to není jen o jedné věci, ale o celkovém nastavení. A pak přijde ten moment, kdy si uvědomíš, že v tom nejsi sám. Že podobné otázky si kladou i další lidé kolem tebe. Najednou už to není jen osobní dilema. Je to tichá shoda. A v takové chvíli se může stát zvláštní věc. Organizace nepřijde o jednoho nespokojeného ačlověka. Přijde o několik lidí, kteří byli schopní, zapálení… a už nechtěli dělat kompromisy tam, kde pro ně byly zásadní. A co teď? Můžeš odejít a zkusit štěstí jinde. Nebo si položit mnohem ne...

47. díl - Jak jsem přišel o kus duše

Obrázek
 S duší je to jako s kmenem stromu. Čím jste starší, tím je mohutnější, přibývají vrstvy a vyrůstají větve. Kdyby se dala zhmotnit a rozříznout, našli byste letokruhy a mohli určit, jak je stará a čím si za ta léta prošla. Každá duše má ale také své kořeny. To jsou ta nejsilnější pouta, na nichž stojí a z nichž čerpá sílu pro další růst. Kořeny může tvořit rodina, Bůh, přátelé. Jsou to pouta, která, když se přetrhnou, strom sice poroste dál, ale už to nikdy nebude ten samý strom. Byl květen a jako každý všední den jsem jel do práce na Vyšehrad. Koordinoval jsem asistence pro naše klienty a plánoval další týden. Do kanceláře se draly teplé sluneční paprsky. Po pár hodinách u počítače jsem si potřeboval dát pauzu. Jako obvykle jsem v budově Na Topolce vyjel do prosklené spojovací chodby a kochal se pohledem na sluncem zalitou Prahu. Bylo odtud krásně vidět na zelenou střechu vodárny v Podolí až na Barrandov, kde se líně šinula auta v koloně. V tom mi zazvonil mobil. Volal Matěj, as...

46. díl – Jak jsem přestal krmit černého vlka

Obrázek
  Sdílení životního příběhu má svá úskalí. Člověk se musí umět na svůj život podívat i kritickou optikou. Aby byl příběh pro vás, čtenáře, zajímavý, musí být pravdivý. Pravda je v mém životě velmi silná hodnota. Tyto řádky jsou věnovány věcem, které bych ze svého života nejraději vymazal. Ale staly se. Podle staré indiánské legendy v sobě každý z nás nosí dva vlky. Černého a bílého. Neustále spolu svádějí lítý boj. Černý vlk představuje zlo, bílý dobro. Který z nich vyhraje? Ten, kterého krmíme. Snažil jsem se být hodný chlapec. Vlastně až příliš hodný. Už docela brzy jsem si uvědomoval, že moje existence závisí na dobrotě a pomoci druhých lidí. A tak jsem chtěl být tak hodný, jak jen to šlo. Jenže když chcete být hodný, nesmíte přece obtěžovat. A tak jsem se snažil neobtěžovat. Postupně jsem si tím vypěstoval vnitřní pocit méněcennosti. V pubertě jsem začal nabývat dojmu, že o mě vlastně nikdo nestojí. V nových kolektivech – třeba v lázních nebo na táborech – jsem si těžko...

45. díl – Jak jsem se stal aktivistou

Obrázek
Jeden výtah do metra za šest let. Takovou rychlostí Praha kolem roku 2008 odstraňovala bariéry. „Bezbariérovost Prahy je naprosto v pořádku. Nikdo si nestěžuje,“ znělo zcela vážně z Dopravního podniku. A realita? Více než polovina stanic metra byla bariérová. Přes padesát tramvajových zastávek s výstupem přímo do vozovky. Nízkopodlažních autobusů zhruba tři čtvrtiny, tramvají sotva třetina. Jízda Prahou na vozíku byla disciplína pro zkušené stratégy. Ne pro cestující. Do práce jsem dojížděl denně z Černého Mostu. Když fungovaly všechny čtyři výtahy na Florenci, dalo se to zvládnout. Pominu-li, že cestou domů jsem musel nejdřív dojet na Pražského povstání, tam přesednout do protisměru, nebo si dát výlet přes lávku k hotelu Corinthia Towers a sjet poměrně prudkým sjezdem na parkoviště a odtud zpět do metra. Mimochodem, ono se řekne bezbariérový přestup. Jenže když před vámi jedou ještě kočárky, je i přestup mezi dvěma výtahy disciplínou pro maratonského běžce, který se musí prodrat přepl...