Příspěvky

45. díl – Jak jsem se stal aktivistou

Obrázek
Jeden výtah do metra za šest let. Takovou rychlostí Praha kolem roku 2008 odstraňovala bariéry. „Bezbariérovost Prahy je naprosto v pořádku. Nikdo si nestěžuje,“ znělo zcela vážně z Dopravního podniku. A realita? Více než polovina stanic metra byla bariérová. Přes padesát tramvajových zastávek s výstupem přímo do vozovky. Nízkopodlažních autobusů zhruba tři čtvrtiny, tramvají sotva třetina. Jízda Prahou na vozíku byla disciplína pro zkušené stratégy. Ne pro cestující. Do práce jsem dojížděl denně z Černého Mostu. Když fungovaly všechny čtyři výtahy na Florenci, dalo se to zvládnout. Pominu-li, že cestou domů jsem musel nejdřív dojet na Pražského povstání, tam přesednout do protisměru, nebo si dát výlet přes lávku k hotelu Corinthia Towers a sjet poměrně prudkým sjezdem na parkoviště a odtud zpět do metra. Mimochodem, ono se řekne bezbariérový přestup. Jenže když před vámi jedou ještě kočárky, je i přestup mezi dvěma výtahy disciplínou pro maratonského běžce, který se musí prodrat přepl...
Okomentovat
Další informace

44. díl - Jak jsem zažil opravdovou svobodu

Obrázek
 Vášeň k cestování jsem zdědil po mamince. Té po blížící se cestě do Ameriky bude chybět už jen Austrálie a Antarktida, aby měla komplet všechny světadíly. Nechci ji podceňovat, ale tu Antarktidu asi oželí, i přes svou oblibu tučňáků. Já jsem cestovatel spíše evropský. Někdo cestuje obdivovat pamětihodnosti. Já jezdím obdivovat bezbariérovost. Člověk by prý neměl ničeho litovat, ale přece jen lituji, že jsem nikdy nesebral odvahu vyjet na delší studijní pobyt a pořádně se naučit anglicky. Vždycky se to tak nějak „nehodilo“. Což je mimochodem velmi elegantní výraz pro strach. Proto jsem byl rád, že se mi alespoň na necelé tři týdny podařilo vycestovat do Helsinek na pracovní stáž. Věděl jsem, že na tak dlouhou dobu by to pro jednoho asistenta bylo bez zvedáku fyzicky náročné. Využil jsem tedy svou koordinátorskou pozici a oslovil Jakuba a Ottu. Jakub byl student na „Husárně“ a Otto umělec, který se do Česka přiženil z Nizozemska. Naší hostitelskou organizací byla Kynnys ry , kter...
Okomentovat
Další informace

43. díl – Jak jsem opustil škatulku v hlavě

Obrázek
  Člověka formuje spousta věcí. V různých etapách se ale mění nejen okolnosti, ale i naše postoje. Je dobré mít mysl otevřenou a připustit si, že jsme se mohli mýlit. Já jsem si po střední škole a po celém životě stráveném v Jedličkově ústavu myslel, že nikdy nebudu pracovat s lidmi s postižením. Celý život jsem totiž žil mezi lidmi s postižením a měl jsem potřebu z téhle škatulky vylézt. Chtěl jsem být „normální“. Chtěl jsem svět, kde se o postižení nemluví pořád dokola. Jenže jsem tu škatulku chápal špatně. Možná ji dělala tak trochu Jedle. Možná systém. Možná já sám. Když jsem z toho prostředí byl delší dobu pryč, začal jsem zjišťovat jednu prostou věc: lidé s postižením nejsou někde bokem. Jsou všude. A nejde z nich „vystoupit“, protože jsou součástí společnosti stejně jako kdokoliv jiný. A já taky. Dlouho jsem si myslel, že pracovat s lidmi s postižením by znamenalo vrátit se zpátky do té škatulky. Jenže když jsem začal vést sportovní klub, poprvé jsem viděl, že to může být...
Okomentovat
Další informace

42. díl - Jak jsem se stal koordinátorem

Obrázek
  Stopařův průvodce galaxií je jedna z nejzásadnějších knih mého života. Čtyřicet dva je odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec. Nikdo přesně neví, jaká otázka to vlastně byla, ale odpověď máme. Čtyřicet dva. Tečka. Vesmír spokojený, lidstvo zmatené. Mně čtyřicet dva přinesla jinou otázku. Ne o smyslu bytí. Ale o smyslu práce z domova. Protože home office je fajn. Dokud není. Dokud se z pohodlí nestane ticho, z flexibility rozplizlá kaše a z „mám klid na práci“ něco, co se nápadně podobá „celý den jsem nepromluvil s živým člověkem“. Začali mi chybět lidé. Hlasy. Chaos. Smích. I ty drobné lidské tragédie typu „kdo mi sežral jogurt z lednice“. Home office se časem proměnil v tiché vakuum, kde se sice dalo dýchat, ale už se tam nedalo moc žít. A tak jsem si položil otázku. Ne tak zásadní jako tu vesmírnou, ale o dost praktičtější: Nechybím já sám sobě někde mezi lidmi? Odpověď tentokrát nebyla 42. Byla to práce koordinátora osobní asistence. Psal se rok 2006. St...
Okomentovat
Další informace

41. díl - Vánoční speciál

Obrázek
Upozornění pro čtenáře: Tento díl bude nekorektní. Jakože hoooodně nekorektní. Další čtení jen pouze na vlastní nebezpečí. Slabší povahy by ho neměly číst vůbec. Velkým štěstím mého života byli lidé, kteří mi vstoupili do života a pomohli mi na mé cestě. Tento blog není nafukovací a není dost velký na to, abych jim všem mohl věnovat vzpomínku. A nebyli to jen lidé, kteří mi pomáhali fyzicky. Velkou spoustu radosti, úlevy a smíchu jsem zažil s lidmi, kterým do života vstoupilo také postižení. Skvělý je, když si jedna diagnóza začne bez servítek utahovat z druhé. Odborně se tomu říká “kriplí humor.” Humor, který by na běžném večírku skončil fackou, ale u nás je to projev lásky. Říkáme si různě: myopati, déemóčka, paraplouši, kvadrouši, zrakáči a tak dál. Každý přináší své (ne)schopnosti, svůj jedinečný pohled na svět. A nejvíc srandy jsem si užili ve chvíli, kdy jsme se snažili si navzájem pomáhat - s tím nejlepším úmyslem a nejhorším výsledkem.  Pro tento druh pomoci jsem si vymysle...
1 komentář
Další informace

40. díl - Jak jsem se oženil

Obrázek
  Jeden pohřeb a jedna svatba v jednom měsíci. Někdy to tak bývá, že velkou radost doprovází i velký smutek. Živě si vybavuji, jak jsem byl naposledy u babičky v Sojovicích s Klárkou, abychom jí řekli, že se budeme brát. Čekal jsem nejrůznější reakce. Babička mě natolik milovala, že nevěřila, že by se o mě dokázal postarat někdo jiný než ona. Dokonce ani v mou mámu neměla úplně důvěru. Takže si do konce života budu pamatovat, jak seděla na lavičce na zápraží po slovech “Babi, budeme se v červenci brát,” propukla v neutuchající smích. Tu drobnou ženu s obrovským srdcem jsem nikdy neviděl při takovém záchvatu smíchu. S Klárkou jsme tam jen stáli, koukali nechápavě jeden po druhém a pozorovali, jak babička brečí smíchy. Za tuto poslední vzpomínku na živou babičku jsem nesmírně rád. Možná už to tušila a chtěla, abych si ji pamatoval právě takto. Při odjezdu mi nezapomněla udělat křížek na čelo, který tam cítím dodnes. Malý symbol, kterým mě chtěla chránit. Možná se jí to povedlo. Pak u...
Okomentovat
Další informace

39. díl - Jak jsem našel parťačku na čtyřech

Obrázek
  Pes. To bylo pro mě vždy velké téma. Můj vztah k nim je hluboký. Pes nevidí postižení. Vidí jen mě. Parťáka. Bytost, se kterou sdílí svět. Já jsem tu pro něj a on pro mě. To pouto, které mezi člověkem a psem vznikne, se nedá přetrhnout. Pes se na tebe neurazí, neopustí tě, má čistou radost jenom z toho, že dýcháš vedle něj. Když jsem byl malý, měli jsme německého ovčáka Hakiho. První pes, první láska. A pak dlouho nic. Internát, spolubydlení, přespávání… život, kde pes neměl prostor. Až teď, když jsme měli s Klárkou vlastní byt, se přede mnou poprvé otevřela možnost mít psa znovu. A ne jen tak ledajakého — asistenčního. To slovo mi tehdy připadalo skoro jako kouzlo. Ještě předtím jsme museli vyřešit naši fretku Betynku. Byla to drobná chlupatá tyranka. Její oblíbená hra drž a nepusť spočívala v tichém zakousnutí se do kotníku nic netušícího asistenta, kterého pak držela déle než průměrný politik funkci. Většina asistentů pro tuhle disciplínu neměla pochopení — a hlavně odvahu — ...
Okomentovat
Další informace