Přesluhuju, no a co?

Moje máma byla vždycky velká cestovatelka. Říká, že zážitky jí nikdo nikdy nevezme. Na to ji občas upozorňuju, ať si dává pozor na jednoho Němce. Prý se jmenuje Alzheimer. Ten už lidem odnesl ledacos. Nicméně vášeň k cestování jsem po ní zdědil. Od první zahraniční dovolené v Bulharsku jsem si pečlivě zapisoval, kde všude jsem byl, abych se mohl vytahovat před kamarády. Striktně jsem si započítával i sebekratší překročení hranice nebo obyčejný průjezd autobusem skrze danou zemi. Francii jsem si tak započítal už v deseti letech. Viděl jsem z ní sice jen benzínku při nočním přejezdu ze Španělska, ale pravidla byla jasná: hranice překročena, stát dobyt. Když jste dítě na vozíku, je cestování poměrně jednoduché. Tedy jednoduché… záleží hlavně na síle, ochotě a odvaze vašeho průvodce. Proto jsem dodnes nesmírně vděčný vychovatelům v Jedli, kteří se s námi nezdráhali dobývat kdejaký hrad a zámek. Bezbariérovost tehdy často znamenala čtyři ruce, pevná záda a odvahu hraničící s husitskou výpra...