51. díl – Jak jsem zařídil bezbariérovost kartáčkem na zuby

Moje máma byla vždycky velká cestovatelka. Říká, že zážitky jí nikdo nikdy nevezme. Na to ji občas upozorňuju, ať si dává pozor na jednoho Němce. Prý se jmenuje Alzheimer. Ten už lidem odnesl ledacos.

Nicméně vášeň k cestování jsem po ní zdědil. Od první zahraniční dovolené v Bulharsku jsem si pečlivě zapisoval, kde všude jsem byl, abych se mohl vytahovat před kamarády. Striktně jsem si započítával i sebekratší překročení hranice nebo obyčejný průjezd autobusem skrze danou zemi.

Francii jsem si tak započítal už v deseti letech. Viděl jsem z ní sice jen benzínku při nočním přejezdu ze Španělska, ale pravidla byla jasná: hranice překročena, stát dobyt.

Když jste dítě na vozíku, je cestování poměrně jednoduché. Tedy jednoduché… záleží hlavně na síle, ochotě a odvaze vašeho průvodce. Proto jsem dodnes nesmírně vděčný vychovatelům v Jedli, kteří se s námi nezdráhali dobývat kdejaký hrad a zámek. Bezbariérovost tehdy často znamenala čtyři ruce, pevná záda a odvahu hraničící s husitskou výpravou.

S přibývajícím věkem a kily je však cestování stále obtížnější. Ano, zlepšují se technické vymoženosti. Elektrické vozíky už dávno nejsou jen kolečka s motorem. Poskytují i úlevu při dlouhém sezení díky nejrůznějšímu polohování. Zvedáky šetří záda přetíženým pečujícím. Speciální postele a matrace vám umožní se v klidu vyspat.

Jenže jak s tím vším cestovat?

Postupně se stáváte odkázanými na bezbariérovost, která existuje i mimo propagační fotky. Nestačí ikonka vozíčkáře na webu, úsměv recepční a věta: „Nebojte, nějak se to udělá.“ Protože „nějak“ většinou znamená záda cizích lidí, trapné improvizace a váš žaludek stažený do uzlu.

Začnete se tedy ptát úplně konkrétně: Jak široké jsou dveře? Je sprcha bez prahu? Dostanu se se zvedákem k posteli? A hlavně: jak přesně mě s elektrickým vozíkem o hmotnosti menšího nosorožce dostanete přes ty čtyři schody?

Kamarád mě takhle zval na oslavu svých padesátin do kulturáku, kde bylo deset schodů.

„Neboj, tam budou dobrovolní hasiči. My tě vyneseme,“ kasal se dobrosrdečně.

„Jasně. Nahoru mě vynesete,“ brzdil jsem jeho nadšení. „Ale pak se ožerete. A kdo mě ponese dolů? Sbor dobrovolných andělů?“

Elektrický vozík ani zvedák mou touhu po cestování nijak nebrzdily. Chtěl jsem dál cestovat se svou ženou. Platit si dovolenou asistenta pro nás bylo v té době ekonomicky nemyslitelné. Hledali jsme proto cesty, jak cestovat sami. A neobešlo se to vždycky bez problémů.

Zjistili jsme například, že informacím o bezbariérovosti se rozhodně nedá věřit automaticky.

Našli jsme si třeba hotel, který o sobě uváděl, že je bezbariérový. Na místě jsme ale zjistili, že pokoj je tak malý, že se v něm pořádně neotočíme s vozíkem. Do koupelny ani na záchod jsme se nedostali se zvedákem.

Hotel byl bezbariérový asi stejným způsobem, jako je balkon náhradou za zahradu. Technicky tam něco bylo. Prakticky vám to bylo k ničemu.

Legendární byl náš výlet do Beskyd. Předem jsme si našli hotel, který byl dokonce propagován na portálu o bezbariérovosti Beskyd. Na místě jsme se nestačili divit, jak velká fantazie může kolem slova „bezbariérový“ panovat.

V hotelu byl výtah. To znělo nadějně. Jenže po otevření dveří přišel drobný architektonický vtípek: schod do úzké chodby. Bezbariérovost tak skončila přesně ve chvíli, kdy měla začít. Bylo to jako postavit most přes řeku a poslední metr nechat pro milovníky adrenalinu.

Pokoj byl opravdu maličký a situovaný přesně směrem na frekventovanou silnici. Nepředstavujte si ale rušnou městskou třídu. Byl to hlavní tah na Žilinu, po kterém nonstop jezdily kamiony. V noci jsme tak neleželi v hotelovém pokoji, ale prakticky v bubnu pračky nastavené na program „mezinárodní doprava“.

Už jen úsměvným vyvrcholením celé dovolené byl doporučený výlet z onoho portálu. Po jednom kilometru v šíleném krpálu jsem spálil pojistku vozíku. Byl to první účastník zájezdu, který řekl: „Já končím.“

Nebyli jsme ale z těch, kdo se vzdávají. Našetřili jsme si na naši první luxusní dovolenou na Kanárských ostrovech. Poučeni předchozími zážitky jsme tentokrát všechno ověřovali do nejmenších detailů. Vybrali jsme cestovku, objednali opravdu bezbariérový hotel a bezbariérový transfer. Dopředu jsme nahlásili, s jakým vozíkem a zvedákem budeme cestovat.

Na letišti jsme všechno pečlivě zabalili. Zvedák několikrát obalili fólií, aby byl opravdu v bezpečí. Z vozíku jsme sundali, co se sundat dalo. Odpojili baterky a ovládací joystick si pro jistotu vzali do příručního zavazadla.

Let proběhl bez potíží. Sice jsem nikdy nepochopil, proč mě jako vozíčkáře usazují až na samý konec letadla. Asi aby letištní asistenti nezakrněli. Nebo aby bylo jasné, že když už evakuace, tak já budu dramaturgicky až ve finále.

Výstup na Gran Canarii proběhl ještě dobře. Čekali jsme, až nám přivezou vozík, když najednou přišel jakýsi pracovník ve žluté vestě a začal nám španělsky něco vysvětlovat. Zároveň gestikuloval směrem k letadlu. Ani jeden jsme mu nerozuměli, jen jsme nechápavě kroutili hlavami.

Vzal tedy Kláru za ruku a vlekl ji kamsi k letadlu.

Nervozita se připlazila jako had.

Po chvíli Klára přispěchala zpátky a vzala si z batohu joystick.

„Nejde jim na výšku vyndat vozík,“ uvedla mě stručně do obrazu a zase odběhla.

Snažil jsem se nepátrat nad tím, jak je možné, že dovnitř to šlo a ven ne. Po chvíli se Klára objevila i s vozíkem a mně se notně ulevilo, že jede.

Po usazení na vozík jsme se dostali do letištní haly, kde jsme se setkali s delegátkou. Ta nás hned uklidnila, že venku čeká transfer s plošinou. Už zbývalo jen počkat, až přivezou zvedák.

Ten přijel po pár minutách a první pohled na něj ve mně vyvolal děs, asi jako když Harry Potter čeká na Chloupka a místo něj přijde tříhlavá bestie.

Obalový materiál byl celý potrhaný, jako by někdo zvedák vláčel po zemi a sem tam do něj kopnul. Rychle jsme ho rozbalili a zjistili, že tlačítko na zapínání je pryč. Zůstala po něm jen černá díra.

Co teď?

Klára mě samotná neunese. Jak budeme celý týden fungovat? Stopneme si letadlo zpátky? Delegátka už znatelně ztrácela půdu pod nohama a nevěděla, co dělat.

Napadlo mě jediné. V té černé díře přece musí být nějaký spínač, který původně ovládalo tlačítko. To se tou dobou mohlo stejně dobře válet někde v Praze jako koupat v oceánu mezi delfíny.

Klára tam strčila prst a jakýsi výstupek nahmatala, ale nešel stisknout.

„Zkus něco špičatého,“ radil jsem.

První, co po otevření kufru našla, byl kartáček na zuby. Normálně nástroj dentální hygieny. V tu chvíli ale šlo o náš krizový technický tým.

Zastrčila dovnitř jeho rukojeť a po chvíli se ozvalo kouzelné „cvak“.

Zvedák ožil.

V tu chvíli jsme tomu kartáčku málem založili pomník. Měli jsme radost tak velkou, že jsme málem objali i zvedák. Asi jako když po dlouhé resuscitaci oživíte tonoucího kamaráda. Delegátka skoro začala tančit, protože pochopila, že se možná ještě dnes dostane domů.

Nasedli jsme do přistaveného vozu a o hodinu později jsme se ocitli na recepci hotelu. Po zvedáku opraveném kartáčkem už jsme si naivně mysleli, že horší disciplínu cestovního víceboje máme za sebou.

Předali jsme vouchery na ubytování a čekali na klíče od objednaného bezbariérového pokoje.

Trvalo to nestandardně dlouho.

My už jsme byli značně unavení a jen jsme si vyměnili vystrašené pohledy. Za několik minut přišla recepční a vysvětlila nám, že bezbariérový pokoj je bohužel mimo provoz a musejí nás přestěhovat do sousedního hotelu.

Byli jsme vyčerpaní a na pokraji zoufalství.

Přijel pro nás taxík s plošinou. Naložili jsme se a k našemu překvapení po necelých pěti minutách znovu zastavili a vyložili se.

Nutno říct, že nový hotel působil příjemněji a klidněji než ten původní. Během chvilky jsme byli ubytovaní a k naší obrovské úlevě byl pokoj opravdu bezbariérový.

Zbytek dovolené byl fantastický.

Byla to první dovolená all inclusive, kterou jsme zažili, takže jsme toho jak se patří využívali. Byli jsme na výletě lodí za delfíny. Plavali jsme v panoramatickém bazénu, jehož obzor se sléval s oceánem. Zkrátka jsme úplně vytěsnili úvodní strasti a vychutnali si každý okamžik.

A přesně po takových dovolených se mi v hlavě začal líhnout nápad.

Proč mě nikdo předem pořádně neinformoval?

Proč se o přístupnost musím doprošovat jako o tajné heslo do podzemního bunkru?

Proč neexistuje cestovka, která by věděla, že bezbariérovost není bonus, ale podmínka přežití dovolené?

No protože ji asi ještě nikoho nenapadlo založit.