40. díl - Jak jsem se oženil

 Jeden pohřeb a jedna svatba v jednom měsíci. Někdy to tak bývá, že velkou radost doprovází i velký smutek. Živě si vybavuji, jak jsem byl naposledy u babičky v Sojovicích s Klárkou, abychom jí řekli, že se budeme brát. Čekal jsem nejrůznější reakce. Babička mě natolik milovala, že nevěřila, že by se o mě dokázal postarat někdo jiný než ona. Dokonce ani v mou mámu neměla úplně důvěru. Takže si do konce života budu pamatovat, jak seděla na lavičce na zápraží po slovech “Babi, budeme se v červenci brát,” propukla v neutuchající smích. Tu drobnou ženu s obrovským srdcem jsem nikdy neviděl při takovém záchvatu smíchu. S Klárkou jsme tam jen stáli, koukali nechápavě jeden po druhém a pozorovali, jak babička brečí smíchy.

Za tuto poslední vzpomínku na živou babičku jsem nesmírně rád. Možná už to tušila a chtěla, abych si ji pamatoval právě takto. Při odjezdu mi nezapomněla udělat křížek na čelo, který tam cítím dodnes. Malý symbol, kterým mě chtěla chránit. Možná se jí to povedlo. Pak už jsem ji viděl jen na pohřbu. V jejích nejlepších šatech, ale s naprosto kamenným výrazem, chladnou, bez života. V té rakvi ležela žena, která mě celý život hřála jako pec, a já na ni teď koukal jako na kámen z potoka. Přesto jsem čekal, že otevře oči a řekne “Michálku, já jsem se na tebe tolik těšila.” Babička by mě nejraději měla pořád u sebe. Při pohřbu jsem se do sebe uzavřel a myslel jen na krásné chvíle, které jsme spolu zažili. Její starostlivost, její rozmazlování, její neustálou touhu, abych byl šťastný. Co ale u pohřbů z duše nenávidím, jsou kondolence. Když za tebou chodí lidé, které jsi v životě neviděl a s výrazem plných soustrasti se s tebou snaží tvou bolest sdílet. Po několika kondolencích jsem se zhroutil a chtěl být co nejrychleji pryč.

O pár týdnů později přišel den D. O poznání veselejší. Svatba. Přípravy vzhledem k událostem probíhaly velmi chaoticky. Prstýnky jsme sháněli úplně na poslední chvíli. Šaty, květiny, kadeřník, dort. Kdyby nebylo nasazení mé maminky, mnoho z toho by asi vůbec nebylo. Svatba probíhala na jednom místě. Ono, když je ženich na vozíku a má svědka na vozíku a dalších několik hostů na vozíku nebo o berlích, tak to poslední, co chceš řešit, je logistika přepravy. Máma našla u Kladna hotel La park, jenž nabízel jak komplexní služby, tak spojení s přírodou. 

 Nevěsta se chystala a ženich vítal hosty. To jsem dělal s placatkou slivovice a do teď nechápu, jak je možné, že nikomu nebylo divné, že s nimi nepiju. Kdybych totiž s každým hostem přípitek absolvoval, hrozilo by, že bych místo “ano” spustil oblíbený song jako “Vínečko bílé, jsi od mé milé.” Nejsem si jistý, jestli by to pak platilo. 

A opět bychom to nebyli my, kdyby se při naší svatbě neudálo mnoho vtipností a trapasů. Jeden způsobil už můj děda, který na dotaz, jestli je od něvěsty nebo od ženicha, naprosto zmateně a rezignovaně konstatoval: “Já nevím, asi od nevěsty.” Byl už dost starý a působil jako dítě, které postavíte mezi stádo právníků, kteří se hádají o umístění jaderné elektrárny v chráněné krajinné oblasti. Připadáte si, že byste nějak mohli přispět do diskuse, ale nejraději byste tam vůbec nebyli.

A jízda pokračovala. Při nástupu nevěsty na Enyu se mi zatajil dech a zapomněl jsem i na to, že sedím. Celý svět se zúžil na mou vyvolenou, která se ke mě blížila jako krásná bílá labuť.  Jenže jí začala ze šatů klouzat ochranný tyl, který musela během postupu uličkou zakopnout kamsi pod židle. Klárka se usadila vedle mě na židli a pan oddávající mohl spustit svou řeč. Já jsem stejně jako u křtu měl nebývalou potřebu se smát. V momentě, kdy mluvil cosi o holubičkách, jsem se už musel kousat do rtů, abych nezačal řvát na celé kolo. Nepřidal tomu ani rodinný známý, jehož hurvínkovský sestřih se najednou začal vynořovat zpoza plenty za oddávajícím. Snažil se jen ulovit co nejlepší snímek na svůj zánovní digitální fotoaparát. 

Ano jsme zvládli oba říct překvapivě čistě a jasně. “Nyní si vyměňte prstýnky a první manželské políbení,” pravil oddávající. To se ale lépe řekne, než udělá. Prstýnek na Klářinu ruku prostě mou atrofickou silou nešel nandat. A myslíte, že mi pomohla? Královsky se bavila, jak mi to nejde. Po výměně prstýnků jsme otočili zrak k oddávajícímu a čekali, co bude dál. Ten na nás koukal stejně nechápavě, jako všichni ostatní. “No… a to políbení?” zeptal se nejistě. A to už jsme se s Klárkou prakticky jeden druhému smáli do pusy.

Zbytek dne probíhal ve více méně podobných intencích. Řekněme ta takto. Není dobré napájet nevěstu hned po obřadu šampaňským na lačný žaludek, protože pak její organizace stolu pro svatebčany může být… řekněme kreativní. Stejně tak první tanec novomanželů, když těsně před ním přivezou dort a nevšimnou si, že je v cestě práh. Naštěstí se zhroutily jen figurky nevěsty a ženicha. Pak už si připočítejte jen drobné trapasy, které ke svatbám tak nějak patří. Třeba tonik na kamarádově hlavě, jen protože se líbal s ženou před svou ženou. První svatební noc za doprovodu kibiců za oknem našeho pokoje. Zkrátka nic nestandardního.

Pan a paní Pragerovi byli tu. A co teď? Není čas myslet na rodinu?