50. díl – Jak jsem šel pro dítě přes schody

Jsem rád, že předsudky vůči lidem s postižením ze společnosti pomaličku mizí. Opravdu. Jenže „pomaličku“ je někdy tak pomalu, že by to předběhl i šnek po mrtvici.

Dvacet let po revoluci, v roce 2009, jsem jim čelil pořád poměrně často. Taková facka přes důstojnost bolí víc než ta fyzická. A hlavně ji cítíte ještě po mnoha letech. Nezůstane po ní modřina, kterou můžete ukázat. Zůstane jen vnitřní reflex. Začnete uhýbat. Ne jedné ruce. Celému světu.

A někdy uhýbáte tak dlouho, až postupně mizíte. Před lidmi. Před situacemi. A nakonec trochu i sami před sebou.

Na některé facky později vzpomínáte s úsměvem. Máte z nich aspoň historky do společnosti nebo výukový materiál na přednášky. Člověk musí být ekologický. Když už vám někdo hodí do života odpad, je dobré ho aspoň recyklovat na humor.

Jako když jsem jednou přišel do ordinace lékařky, kde jsem potřeboval opravit cosi na svém pozadí. Úkon vyžadoval přesun na lůžko, takže jsem si s sebou kromě manželky vzal i osobního asistenta.

„Tak co vás k nám přivádí?“ ujala se slova lékařka, aniž by odvrátila zrak od monitoru, kde patrně hledala mou anamnézu.

Vysvětlil jsem jí problém promptně a bez zbytečného studu. V určité fázi života už člověk zjistí, že stud je sice krásná společenská dekorace, ale při zdravotních potížích na zadku má asi takovou funkci jako krajkový deštníček v hurikánu.

Tu lékařka odvrátila zrak od počítače a zjistila, že se v místnosti nachází nestandardní počet osob.

„A vy jste kdo?“ tázala se udiveně a upírala zrak k osobnímu asistentovi.

„Já jsem osobní asistent,“ odpověděl se samozřejmostí mladý muž, jehož jméno si už nepamatuji. A ostatně není pro tento příběh podstatné.

„Aha. A to je co?“ kontrovala lékařka se zájmem.

Mladý muž, už lehce udivený, jí naprosto samozřejmě vysvětlil, čeho se tato profese týká a jaká je jeho úloha v tomto příběhu.

„Výborně,“ pokývla o něco spokojenější lékařka. „A vy jste kdo?“ stočila pohled k mé choti.

„No, já jsem jeho manželka,“ pravila Klára s přesvědčením, že tato informace je naprosto jasná a nebude potřeba žádných doplňujících otázek.

„Aha. Toho asistenta?“ zbavila ji iluzí lékařka.

„Ne. Tady pána,“ odpověděla Klára už s náznakem údivu.

„To si děláte legraci?“ vypadlo z lékařky bez zjevného zapojení prefrontálního kortexu.

Tento dotaz už nepadl na úrodnou půdu, kde by měl někdo chuť reagovat. Takže jsme jen tupě civěli jeden po druhém a uvažovali, jestli jsme tu správně. Případně jestli jsme se omylem neocitli v sociologickém experimentu z osmdesátých let.

Ošetření pak proběhlo v profesionálním duchu. Jen při opouštění ordinace bylo sestřičce zjevně líto, že nemohla přispět svou troškou do mlýna. Přistoupila žoviálně ke Kláře a se spikleneckým mrknutím se zeptala:

„Teď vážně. Čí jste tedy manželka?“

Na některé facky se tedy dá časem vzpomínat s úsměvem. Jiné ale bolí víc. A nezahojí se jen tak.

Nečekal jsem, že jich tolik dostanu právě v procesu, kdy jsme se chtěli v rámci adopce ujmout opuštěného dítěte.

První cesta vedla na místně příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností. Tam se nás ujala velmi milá úřednice, podle níž by s osvojením neměl být problém. Preventivně jsme se ptali i na mé postižení a ani to jí neubralo na optimismu. Vysvětlila nám celý proces a varovala nás před dlouhými čekacími dobami, abychom na to byli připravení.

Pokud bychom tedy náhodou nechtěli dítě romského původu, pronesla se skoro slyšitelnou nadějí v hlase.

My bychom třeba i chtěli. Ale byli jsme si vědomi limitů na straně našich rodin. Ano, předsudky jsou všudypřítomné. Nejsou jen na úřadech, v ordinacích a v hlavách neznámých lidí. Někdy sedí i u rodinného stolu, pijí kávu a tváří se jako starost.

Každý si přece může vybrat, do jakého těla a do jaké rodiny se narodí, že?

Další fází bylo projít přípravou na rodičovství, což obnášelo sérii několika školení a setkání s dalšími žadateli. Celé to bylo zakončeno psychologickým testem.

Zpětně mi to přijde dost paradoxní. Když si holka v sedmnácti udělá dítě na vesnické tancovačce s místním Lojzou, nepotřebuje kromě pár panáků nic. Když ale chcete vědomě poskytnout milující rodinu opuštěnému robátku, musíte projít křížovým výslechem, psychotesty a výplachem tělních dutin.

Odpusťte mi trochu té demagogie. Občas si ji zasloužím. A občas si ji zaslouží systém.

První školení probíhala v kojeneckém ústavu v Krči. S jakousi sociální pracovnicí jsem předem ověřoval, zda jsou prostory bezbariérové. Byl jsem ujištěn, že stoprocentně ano.

Bez stresu jsme se tedy s ženou vydali na první ze dvoudenních setkání.

Po výstupu z auta jsme se zastavili před prvním schodištěm hned u vstupu.

Taková malá architektonická poznámka pod čarou. Jenže když sedíte na elektrickém vozíku, poznámka pod čarou má najednou podobu betonové zdi.

Poslal jsem ženu, ať se jde zeptat na nějaký zadní bezbariérový vstup. Vždyť mě o něm přece ujistila sociální pracovnice.

Po několika minutách se Klára vrátila s tím, že toto je prý jediný vstup. Přiběhla s ní jakási zdejší vyděšená paní a pronášela mou nejoblíbenější větu:

„To nějak zvládneme!“

Tu jsem se jí snažil se saturninovským klidem a důrazem osvětlit, že s mechanickým vozíkem by jistě tato bariéra byla zvládnutelná, leč já se pohybuji žel na vozíku elektrickém, který svou vahou a rozměry není kompatibilní se zvládáním historických schodišť. A právě proto jsem tuto informaci předem ověřoval, abych předešel situaci, která se při tomto materiálně-technickém vybavení jeví jako nezvládnutelná.

„Eeeehhhmmm,“ zněla odpověď dotyčné paní.

Její vyděšenost se transformovala do zjevné apatie a rázem vypadala, že by s chutí vstoupila do NASA a opustila tuto planetu.

Klára je však žena činu. Napadlo ji, že nedaleko přece sídlí můj zaměstnavatel, Asistence, kde jsou mechanické vozíky. Ona si tedy jeden dojede půjčit a prosí paní, jestli by mezitím alespoň sehnala nějakého muže, který by nám s touto logistikou pomohl.

Paní přikývla. Klára odjela.

Já zůstal před schody.

Před budovou, kde se mělo mluvit o tom, jestli jsme dost dobří na to být rodiči, jsem stál jako důkaz, že svět není dost dobrý na to, aby mě vůbec pustil dovnitř.

Po nějaké půl hodině se Klára vrátila s vozíkem. Paní mezitím sehnala muže mezi účastníky školení, tedy budoucími tatínky. Ten nám pomohl s přesunem a my jsme se s velkou pompou dostali na kýženou přípravu k rodičovství.

Přesně takto jsme se toužili uvést.

Dobrý den, jsme ti žadatelé, kteří si dovolili přijít i s tělem.

Školení včetně závěrečných psychotestů jsme nakonec úspěšně absolvovali. Na závěrečném pohovoru s psycholožkou jsme však přece jen dostali dobře míněnou nevyžádanou radu, že by pro nás bylo možná výhodnější, kdyby si Klára žádala sama.

Já mám tedy prý štěstí, že jsem muž. Protože kdybych byl žena s postižením, mé šance na osvojení by se rovnaly téměř nule.

To je taková věta, po které chvíli nevíte, jestli máte poděkovat za informaci, nebo se jít symbolicky pohřbít na nejbližší matriku.

Měl jsem štěstí. To byl ten závěr.

Ne že mám schopnosti. Ne že mám vztah. Ne že mám touhu být tátou. Ne že jsme s Klárou pár, který chce dát domov dítěti, které ho nemá.

Měl jsem štěstí, že jsem postižený muž. Protože postižená žena už by podle této logiky byla příliš velký problém. Tělo, které systém nepustí ani do představy mateřství.

To nejhorší jsme tedy měli za sebou.

Teď už jen několik let čekat, až nějaká úřednice vyhodnotí, že jsme hodni být rodiči.

A mezitím se rozhodně nudit nebudeme…