13. díl - Jak jsem měl kudlu v zádech

 Radkovi nikdo neřekl jinak než Kuře. Byl to můj nejvíc nejlepší kamarád. Prožili jsme spolu takové malé manželství. Od roku 97 jsme spolu byli na každé akci. Později jsme spolu dokonce bydleli. Věděli jsme na sebe to nejlepší i to nejhorší. Uměli jsme se i podrazit; ale pak si odpustit. Uměli jsme spolu komunikovat pouhým pohledem. Kuře měl velké výtvarné nadání s velké srdce.


Na podzimní akci v Chotěboři jsme poznal Danu. Byla tam jako asistentka jednoho mladíka. Byla mi moc sympatická. Hodně jsme se spolu začali bavit. Měla v té době přítele, tak jsem neměl jiné než kamarádské úmysly. Navíc byla o šest let starší. Hodně jsme si rozuměli. I po akci jsme celkem pravidelně volali. Stále ještě nebyly mobily, tak jsem jí volal domů na pevnou z automatu v Jedli. Občas to zvedl její brácha Michal: “Danó, volá ti Jágr. Ty znáš Jágra, jo?”


Na jaře se Dana ale rozešla s přítelem. A já se zamiloval. Jenže mi s ní bylo fakt dobře a bál jsem se, že o něj přijdu. Strach byl velký nepřítel, a tak jsem o tom jen mluvil s Kuřetem. V létě jsme jeli s KIMem na tábor do Újezdu u Černé Hory. Kuře se hned na začátku nešťastně zamiloval. S Danou jsme se ho snažili povzbuzovat. Jenže Dana ho začala povzbuzovat nějak víc. No a v půlce tábora jsem je přistUhl líbající se vedle stanů. To byla od kamaráda jídla do zad. Zbytek tábora jsem propil.


Danova máma mu sehnala byt na Hájích. Naše parta měla rázem doupě, kde jsme se mohli zašívat. Co víc si mohou dospívající přát. Kór když je v jeho těsné blízkosti bar. Taky jsme v té době objevili kouzlo trávy. Doma na Kladně bylo křičící mimino, takže mi máma dovolovala celkem ochotně trávit víkendy mimo domov. 


Každý rok jsme jezdili do Olomouce na festival písničkářů Vivat vítaj. Reálně to byla jedna velká pařba, která začala už ve vlaku z Prahy. Skupinovou jízdu vlakem s vozíky bylo nutné rezervovat víc jak měsíc dopředu. Cestu jsme pak trávili v hytláku mezi balíky s kytarou a alkoholem. A jak jsme řešili toaletu? Inu do bažanta, jehož obsah pak hnojil přilehlá pole. 


S Kuřetem a s Danou jsme byli na jednom pokoj, což bylo spíše formální, protože jsme ten víkend opravdu moc nespali. Já se snažil občas jejich společnosti unikat. To se mi povedlo na koncertu Fleretu, který jsem strávil na baru s kamarádkou - flaškou rumu. Moc dobře jsme si rozuměli do chvíle, než mě našla Dana a odtáhla mě ve velmi veselém rozmaru pryč. Kuře už byl uložen a Dana se mě snažila přimět ke spolupráci. A jak jsem byl v rauši a bez zábran, zeptal jsem se, jak by to dopadlo, kdybych se o prázdninách vyjádřil první? “No asi bych řekla ano,” zněla překvapivá odpověď. 


Mnohem překvapivější ale bylo, že jsem měl najednou její jazyk v puse…

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

1. díl - Jak jsem zemřel

Obrázek
Znáte to. Vždycky, když si myslíte, že je život báječný a vše jde správným směrem, někdo se rozběhne a vší silou vás kopne do nejchoulostivějších míst. Život mi rozdal karty a já se s nimi snažil hrát svou partii, jak jsem nejlépe dovedl. Budoval jsem sobě a své rodině život, kde budeme v bezpečí. Budeme žít v zájemné harmonii. S úctou jednoho k druhému. Vše se zdálo skvělé. Těžké chvíle jsme přečkávali a jeden druhého drželi a mohli se o sebe navzájem opřít. Naše vztahy byly vzájemně pečující a respektující. Psal jsem práce o tom, jak se i s poměrně těžkým postižením dá žít plnohodnotný život. Přednášel jsem o tom na školách. Bojoval za právo, abychom jako lidé s postižením mohli mít rovné příležitosti a přístup k asistenci, kterou k životu nevyhnutelně potřebujeme. Abychom naše rodinné vztahy neničili vzájemnou, občas až toxickou závislostí. A pak jsem zemřel… Ale začněme od začátku. Tento blog vzniká v těžkém životním období. Cílem je ukázat váženému čtenáři, jak člověk, který s...
Další informace

37. díl – Jak jsem hledal doma a našel Čerňák

Obrázek
  Doma je místo, kde si můžeš sundat masku a zůstat jen sám sebou. Jenže já jsem si svoje „doma“ nikdy pořádně nevybudoval. Od první třídy jsem víc času trávil na internátu v Jedli než u rodičů. Můj pokoj byl vždycky cizí – sdílený s dalšími dvěma až třemi lidmi, jejichž chrápání ani plakáty jsem si nevybíral. Na Hůrce to bylo jiné. Tam jsem měl skoro svůj pokoj. Panelák s výhledem na západy slunce, co se odrážely v okenních tabulkách, které ještě voněly novotou. Byla to taková naše malá oáza – civilizovaný kus Prahy, kde i sypání soli na chodníky mělo systém. Hůrka byla svět, kde se dalo dýchat. A pak přišla nabídka na vlastní byt. Magistrát mi v lednu 2004 poslal dopis, který měl změnit můj život. „Nabízíme vám byt na Praze 14.“ Znělo to jako výhra ve sportce. Jenže v našem domě tehdy nebylo nic volného, a tak jsem s Klárkou dostal adresu: Černý Most . Klárka se rozzářila – prý tam vyrůstala. Věděla, že přežijeme. Já jsem tam byl jednou, na nákupech vánočních dárků, a od té doby...
Další informace

39. díl - Jak jsem našel parťačku na čtyřech

Obrázek
  Pes. To bylo pro mě vždy velké téma. Můj vztah k nim je hluboký. Pes nevidí postižení. Vidí jen mě. Parťáka. Bytost, se kterou sdílí svět. Já jsem tu pro něj a on pro mě. To pouto, které mezi člověkem a psem vznikne, se nedá přetrhnout. Pes se na tebe neurazí, neopustí tě, má čistou radost jenom z toho, že dýcháš vedle něj. Když jsem byl malý, měli jsme německého ovčáka Hakiho. První pes, první láska. A pak dlouho nic. Internát, spolubydlení, přespávání… život, kde pes neměl prostor. Až teď, když jsme měli s Klárkou vlastní byt, se přede mnou poprvé otevřela možnost mít psa znovu. A ne jen tak ledajakého — asistenčního. To slovo mi tehdy připadalo skoro jako kouzlo. Ještě předtím jsme museli vyřešit naši fretku Betynku. Byla to drobná chlupatá tyranka. Její oblíbená hra drž a nepusť spočívala v tichém zakousnutí se do kotníku nic netušícího asistenta, kterého pak držela déle než průměrný politik funkci. Většina asistentů pro tuhle disciplínu neměla pochopení — a hlavně odvahu — ...
Další informace