42. díl - Jak jsem se stal koordinátorem

 Stopařův průvodce galaxií je jedna z nejzásadnějších knih mého života. Čtyřicet dva je odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec. Nikdo přesně neví, jaká otázka to vlastně byla, ale odpověď máme. Čtyřicet dva. Tečka. Vesmír spokojený, lidstvo zmatené.

Mně čtyřicet dva přinesla jinou otázku.
Ne o smyslu bytí.
Ale o smyslu práce z domova.

Protože home office je fajn. Dokud není. Dokud se z pohodlí nestane ticho, z flexibility rozplizlá kaše a z „mám klid na práci“ něco, co se nápadně podobá „celý den jsem nepromluvil s živým člověkem“. Začali mi chybět lidé. Hlasy. Chaos. Smích. I ty drobné lidské tragédie typu „kdo mi sežral jogurt z lednice“.

Home office se časem proměnil v tiché vakuum, kde se sice dalo dýchat, ale už se tam nedalo moc žít.

A tak jsem si položil otázku. Ne tak zásadní jako tu vesmírnou, ale o dost praktičtější:
Nechybím já sám sobě někde mezi lidmi?

Odpověď tentokrát nebyla 42.
Byla to práce koordinátora osobní asistence.

Psal se rok 2006. Studia probíhala podle plánu. Náš pražský tým Electric Wheelchair Hockey se chystal na svůj první mezinárodní turnaj do Mnichova. S Klárkou jsme měli za sebou další stěhování – tentokrát jen v rámci jednoho domu. Byt v přízemí začal vlhnout, takže jsme dostali náhradní byt v pátém patře.

Před prázdninami jsem začal projíždět pracovní nabídky. Nebylo to ve stylu „okamžitě mi dejte práci, nebo se zvencnu“. Spíš jsem čekal se vztyčeným palcem, měl připravený ručník a říkal si, že kdybych si stopnul nějakou kosmickou loď, bylo by to hezké. V rámci veškeré nepravděpodobnosti se ke mně dostal inzerát Asistence, o.s., že hledají koordinátora osobní asistence.

Říkal jsem si, že když už mám s asistenty víc času než s rodinou, mohl bych to aspoň dělat oficiálně.

Odepsal jsem na inzerát a oni mě pozvali na pohovor. Asistence tehdy sídlila v Jedličkově ústavu. Ano, v té samé Jedli, kde jsem prožil dětství a dospívání. Pachatel se vrací na místo činu. Známé kulisy, nová role.

A proti vší nepravděpodobnosti jsem uspěl. Asistence totiž získala evropský projekt na rozšíření služeb. Od září měl vzniknout nový tým – Agentura osobní asistence, který jsme tvořili já, Tomáš a Linda. Do té doby Asistence poskytovala služby hlavně absolventům Jedle. Teď se měl svět trochu otevřít.

Léto bylo nabité, takže nástup od září byl ideální. Vrcholem byl turnaj v Mnichově.

Vyrazili jsme tam jako outsideři. První zápas proti Italům. Sebejistí, klidní, přesvědčení, že to bude rychlovka. Nebyla. Drželi jsme 0:0 skoro do konce. Pak přišel míček, který letěl výš, než měl. Gól. V EWH míček nesmí letět výš než dvacet centimetrů. Rozhodčí to viděl jinak. Protesty nepomohly. Prohra 1:0.

Druhý zápas proti domácím. Od začátku nás mačkali. Střela za střelou. Čas se zpomalil a prostor se zúžil na pár metrů před mou brankou. A pak jsme dali gól my. 1:0.

Němci znervózněli. Po přestávce vyrovnali. 1:1. Všichni čekali obrat. Jenže já ten den přitahoval míčky jak magnet. Pět minut do konce David vystřelil z půlky. Rána, která zapadla přesně tam, kam měla. 2:1.

Poslední vteřiny. Útok po křídle. Přihrávka před branku. Vidím míček, letí tam, kam nemá. Tlačím vozík, modlím se, zavírám prostor. Míček se zastaví o čepel mé hokejky a odrazí se pryč.

Konec. Výhra.

Pocit jako když David srazí Goliáše. Jako když Pardubice porazí Spartu.

Na semifinále nám chyběl jeden bod. Právě ten, který jsme ztratili neprávem. Skončili jsme šestí. Ale bylo to, jako bychom vyhráli celý turnaj.

Tehdy jsem ještě netušil, že tenhle pocit zodpovědnosti budu zažívat i mimo hřiště.

Z hokeje jsem byl zvyklý, že když je klid, nikdo si tě nevšimne. A když není, jsi ten první na ráně. Ukázalo se, že reflexy z branky se hodí i v kanceláři.

Po návratu do Prahy jsem se hlásil do nové práce.
A neměl jsem ani potuchy, že právě tahle práce otočí můj život úplně jiným směrem.