Přesluhuju, no a co?

Zabydlet se v místě, kde se ti opravdu nelíbí, je jako chodit na rehabilitaci do boxerské školy. Vypadá to jako dobrý nápad, ale na konci máš stejně rozbitý ksicht. Dodnes nechápu, koho napadlo nacpat barák plný lidí na vozíku na úplný konec sídliště – a ještě do ďolíku, kde i vítr rezignuje. Jediné vysvětlení asi je, že nás chtěli zocelit. Potřebuješ k doktorovi, na úřad nebo jen pro chleba? Sníh, vítr, déšť? Gratuluju, právě jsi postoupil do dalšího levelu přežívání. Jen bez odměny. S Klárkou jsme byli konečně sami — ve vlastním. Ten pocit svobody byl skoro hmatatelný. Náš bordel byl jen náš a nikdo u toho nepronášel uštěpačné poznámky, které umí člověku sebrat chuť žít i ve sterilním prostředí. Byt byl malý, ale náš. A mně to stačilo k pocitu, že jsme si omylem pronajali vlastní galaxii. Začali jsme si ho postupně zvelebovat, jak jen to naše skromné úspory dovolily. Nebylo to nic velkolepého, ale ten proces dělal dobře — bylo to poprvé, co jsme věci nelepili proto, že „musíme“, ale ...

  Doma je místo, kde si můžeš sundat masku a zůstat jen sám sebou. Jenže já jsem si svoje „doma“ nikdy pořádně nevybudoval. Od první třídy jsem víc času trávil na internátu v Jedli než u rodičů. Můj pokoj byl vždycky cizí – sdílený s dalšími dvěma až třemi lidmi, jejichž chrápání ani plakáty jsem si nevybíral. Na Hůrce to bylo jiné. Tam jsem měl skoro svůj pokoj. Panelák s výhledem na západy slunce, co se odrážely v okenních tabulkách, které ještě voněly novotou. Byla to taková naše malá oáza – civilizovaný kus Prahy, kde i sypání soli na chodníky mělo systém. Hůrka byla svět, kde se dalo dýchat. A pak přišla nabídka na vlastní byt. Magistrát mi v lednu 2004 poslal dopis, který měl změnit můj život. „Nabízíme vám byt na Praze 14.“ Znělo to jako výhra ve sportce. Jenže v našem domě tehdy nebylo nic volného, a tak jsem s Klárkou dostal adresu: Černý Most . Klárka se rozzářila – prý tam vyrůstala. Věděla, že přežijeme. Já jsem tam byl jednou, na nákupech vánočních dárků, a od té doby...

  Každý máme nějakou minulost, kterou bychom nejradši přepsali jako neúspěšnou slohovku. Jenže dospělost nám nedá gumu, jen partnera nebo partnerku, kteří nám ty naše chyby vyleští – někdy s láskou, jindy smirkovým papírem. Ani mě neminul vývoj plný chyb, než jsem se stal vysokoškolsky vzdělaným kosmopolitním pravdoláskařem. A jsem moc rád, že mi osud do života postavil ty správné ženy, které mě ukázaly tu správnou cestu. Nosil jsem ledvinku. Ano, tu ledvinku. Strašné, já vím. Ale ulevilo se mi, že je to venku. Bože, odpusť mi – mně se to dokonce líbilo. Praktičnost byla moje ideologie. Taky jsem poslouchal Daníka Landů, kouřil jako fabrika a byl jsem na koncertu kapely Kryštof. Věřím nyní v pochopení laskavého čtenáře, že nade mnou nezlomí hůl. Už jsem se napravil, opravdu. V mládí jsem dokonce jezdil na čundry. No, popravdě jsem byl jenom na jednom. S kamarádem Ondrou a kamarádkou Janou jsme sedli na vlak. Ten nás odvezl kamsi do Soběslavi a odtud jsme pochodovali směr Písek. Vše...

  Tyčka od rajčat je jedna z nejlepších kompenzačních pomůcek všech dob. Můžete si s ní přivolat výtah. Můžete se s ní podrbat na hlavě. Lze ji použít k posouvání věcí. Ale taky s ní můžete někoho pořádně praštit. Nebo se s ní dá hrát něco jako florbal. Je to věc, se kterou jste mě pravidelně mohli potkávat v Praze, jak ji mám elegantně zasunutou v botě. Její vynálezce musel být naprostý génius. Tyčka od rajčat byla prostě můj švýcarský armádní nůž ve světě kompenzačních pomůcek. My jsme s Kuřetem v našem domě chodili do malé tělocvičny, kde jsme si udělali improvizované branky, a tyčkami mlátili do malého pěnového míčku. Tělocvičnou se neslo duté pleskání, jako když někdo fackuje polštář s přesvědčením, že zachrání svět. Potřebovali jsme nějakou fyzickou aktivitu a ta nám po opuštění bran Jedle chyběla. Po pár měsících se do tělocvičny ale nastěhovala rehabilitace a my měli utrum. V té době byl jedním z našich nejoblíbenějších filmů Klub rváčů od Davida Finchera s Edwardem Nortone...

  Pedagogickou fakultu UK jsem si vybral jako jednu z mála bezbariérových v Praze. O “správnosti” své volby jsem se přesvědčil hned na začátku studia. Už dojíždění do školy byl poměrně oříšek. Bydlel jsem u metra Hůrka a po stanici Nové Butovice byla další bezbariérová až Vysočanská. Jedinou možností byla speciální linka H3, která jezdila zhruba jednou za dvě a půl hodiny. Abych stíhal přednášku v 8:45, musel jsem jet už v sedm ráno. Do centra jsem dorazil s hodinovým předstihem — stal jsem se tak specialistou na ranní pekárny. Do budovy fakulty vedla schodišťová plošina. Její funkčnost se řídila postavením Marsu vůči Venuši a někdy i náladou vrátného. Tomu se nálada nezlepšila, když mi končila přednáška v pátek v šest večer a plošina se zrovna rozhodla stávkovat. Shánět tou dobou údržbáře bylo jako chytit pošťáka, když vám nese domů balíček - teoreticky možné, ale prakticky sci-fi.  Dalším bezbariérovým zařízením v budově byl výtah – jediný, kterým jezdili všichni. Dostat pře...

  Víte, kde mají nejlepší cappuccino na světě s opravdu hutnou pěnou, ve které by se dal ukrýt malý Fiat i s posádkou? Na benzince pro auta i lodě na ostrově Lošijn u města Mali Lošijn v Chorvatsku. Vášeň pro cestování jsem zdědil po mamince. Když se tedy naskytla v létě 2002 jet do Chorvatska, neváhal jsem. Na cestu jsme se vydali s Kuřetem, Kristýnkou a jejím přítelem Pasťou, na němž to celé stálo, protože řídil a zároveň se měl starat o mě i Kuře. K mému nadšení ale nakonec mohla jet i moje Klárka. Její mamka se naštěstí nechala obměkčit a nakonec ji pustila.   Do mé dodávky Kia Besta jsme se pohodlně vešli všichni. S Kuřetem jsme seděli na vozících za řidičem a spolujezdci. Bylo krásné páteční dopoledne a my vyrazili po rozpálené D1 směr Znojmo. Asfalt se vlnil jak čokoláda na horkém dortu. Nálada ve voze byla dobrá a připomínala skupinu lachtanů, kteří se už nemohou dočkat vody. Těsně před Znojmem však v autě začalo být tepleji než bylo obvyklé k charakteru počasí. O...