35. díl - Jak jsem objevil sílu tyčky a skóroval

 Tyčka od rajčat je jedna z nejlepších kompenzačních pomůcek všech dob. Můžete si s ní přivolat výtah. Můžete se s ní podrbat na hlavě. Lze ji použít k posouvání věcí. Ale taky s ní můžete někoho pořádně praštit. Nebo se s ní dá hrát něco jako florbal. Je to věc, se kterou jste mě pravidelně mohli potkávat v Praze, jak ji mám elegantně zasunutou v botě. Její vynálezce musel být naprostý génius. Tyčka od rajčat byla prostě můj švýcarský armádní nůž ve světě kompenzačních pomůcek.

My jsme s Kuřetem v našem domě chodili do malé tělocvičny, kde jsme si udělali improvizované branky, a tyčkami mlátili do malého pěnového míčku. Tělocvičnou se neslo duté pleskání, jako když někdo fackuje polštář s přesvědčením, že zachrání svět. Potřebovali jsme nějakou fyzickou aktivitu a ta nám po opuštění bran Jedle chyběla. Po pár měsících se do tělocvičny ale nastěhovala rehabilitace a my měli utrum. V té době byl jedním z našich nejoblíbenějších filmů Klub rváčů od Davida Finchera s Edwardem Nortonem a Bradem Pittem v hlavních rolích. Inspirováni tím jsme v mém pokoji dělali nedělní fight cluby s našimi tyčkami. Pro nezaujatého diváka to musel být pohled k popukání, jak dva myopati do sebe rubou hlava nehlava - jako kdyby Bruce Lee ztratil motoriku, ale ne nadšení. Takto jsme se scházeli celé dvě neděle. To vyšlo náhodou takhle přesně. Už při druhém nedělním kole mě Kuře praštil do kolena tak, že mi celkem nateklo, a já jemu pochroumal zápěstí.

Potřebovali jsme ale nutně vymyslet něco, kam bychom nasměrovali naši přebytečnou energii. Tak jsme začali googlit nějaký sport, který by byl vhodný i pro lidi s takovým postižením, jaké máme my dva. A světe div se, našli jsme. Zjistili jsme, že existuje florbal na elektrických vozících. Ve světě se tomu říkalo Electric Wheelchair Hockey (dnes Powerchair Hockey). Kolébkou sportu je Nizozemí, ale už se to hraje v Německu, Itálii, Švýcarsku, Dánsku, Finsku a dokonce i ve Slovinsku. A v ČR už s tím začali na Akádě (střední škole pro tělesně postižené) v Janských Lázních.

Byli jsme jak u vytržení. Spojili jsme se s vedoucím z Akády Petrem. Ten se s námi v Praze sešel a všechno nám o tom sportu řekl. Propojil nás s absolventem z Akády Tomášem, který by měl taky zájem hrát. Já jsem dotáhl spolužáka z gymplu Zdeňka, kterému jsme akorát museli sehnat električák, protože jezdil na mechanickém. No a nakonec se k nám přidal soused Jirka, který navíc pracoval v rodinné firmě, jež vyráběla vybavení do tělocvičen. Šlo to ráz na ráz a v roce 2003 tak vznikl první pražský klub EWSC Lita Sport Praha. Jirkova firma byla naším generálním partnerem - dodávala nám sportovní vybavení. Koupili jsme si florbalové hole, domluvili se na pronájmu tělocvičny na místní škole a začalo se trénovat. Moje Klárka se do toho pustila s námi a dělala nám trenérku. Měla přirozený cit pro lidi i pohyb, a i když nikdy předtím netrénovala, dokázala z nás dostat víc, než jsme si mysleli, že v nás je.

Se sportem jsem měl zkušenosti z Jedle. Často jsme si kopali s míčem (sundal jsem si stupačky a fakt jsem kopal). Hráli jsme šachy. Dokonce jsme jezdili i na zahraniční turnaje a založili jsme si klub, který hrál pražský přebor. Ještě na základce, když mi bylo čtrnáct jsem se zúčastnil mistrovství ČR pro lidi s postižením. V mé kategorii nás bylo pět a já vyhrál, takže jsem se mohl pyšnit titulem mistra ČR. Jenže mě šachy hned po gymplu úplně přestaly bavit. Vždycky mě to táhlo ke kolektivním sportům. Na gymplu jsme s vychovatelem Luďou poměrně často chodili na fotbal. Díky němu jsem oslavil první titul po 49 letech se Slavií na starém dřevěném Edenu. 

Když se tedy naskytla možnost hrát kolektivní sport, cítil jsem se jako když poprvé hodíte štěněti míček. Úplně jsem tomu sportu propadl. A protože jsem měl nejrychlejší vozík, mohl jsem hrát dokonce v útoku a dávat góly. V Jedli mě vždycky strčili do brány. Ale dávat góly? To bylo opojné. První zápasy proti Jánkám jsme sehráli ve Dvoře Králové. Oni to hráli mnohem déle než my. Čekali jsme, že si s námi pohrají, dostaneme nakládačku a pojedeme domů. Celkem to čekali i oni. My měli jedinou taktiku: Kuře v bráně a Jirka v obraně nedostanou gól, Tomáš se Zdendou vybojují míček, pošlou ho dopředu, já všechny předjedu a třeba něco trefím. A ono to fungovalo. Když jsem poprvé dal gól, byl to pocit, jako když vám po letech někdo vrátí tělo, které jste dávno odepsali. Hráli jsme tři zápasy, všechny jsme vyhráli a já byl nejlepší střelec. Když jsem se po zápase díval na míček ležící na parketách, připadal mi jako symbol. Malý, obyčejný, ale když ho chytíte správně, roztočí vám celý svět.

Bylo to neskutečné. Připadal jsem si jako Ronaldo v nejlepší formě. Najednou jsem si uvědomil, že nejde jen o míček a góly. Na hřišti jsme byli jen hráči, ne diagnózy. V tom pípání vozíků a vrzání kol se ozývala svoboda – a ta měla mnohem lepší rytmus než jakákoli rehabilitace. A to nejlepší bylo ještě přede mnou – i když tehdy jsem netušil, že mě to přivede až na mistrovství Evropy.