39. díl - Jak jsem našel parťačku na čtyřech

 Pes. To bylo pro mě vždy velké téma. Můj vztah k nim je hluboký. Pes nevidí postižení. Vidí jen mě. Parťáka. Bytost, se kterou sdílí svět. Já jsem tu pro něj a on pro mě. To pouto, které mezi člověkem a psem vznikne, se nedá přetrhnout. Pes se na tebe neurazí, neopustí tě, má čistou radost jenom z toho, že dýcháš vedle něj.

Když jsem byl malý, měli jsme německého ovčáka Hakiho. První pes, první láska. A pak dlouho nic. Internát, spolubydlení, přespávání… život, kde pes neměl prostor. Až teď, když jsme měli s Klárkou vlastní byt, se přede mnou poprvé otevřela možnost mít psa znovu. A ne jen tak ledajakého — asistenčního. To slovo mi tehdy připadalo skoro jako kouzlo.

Ještě předtím jsme museli vyřešit naši fretku Betynku. Byla to drobná chlupatá tyranka. Její oblíbená hra drž a nepusť spočívala v tichém zakousnutí se do kotníku nic netušícího asistenta, kterého pak držela déle než průměrný politik funkci. Většina asistentů pro tuhle disciplínu neměla pochopení — a hlavně odvahu — a začali ke mně odmítat chodit.
Nakonec jsme Betynku darovali mladé studentce. Když jsme ji později potkali, Betynka spokojeně visela na noze jejího dědečka. Vypadalo to, že našla nového olympijského sparing partnera.

Ale zvíře jsme chtěli oba. Klárka i já. A já jsem navíc doma trávil hodně času sám. Ne osamělý v partnerském smyslu — Klárka byla člověk, na kterého se dalo spolehnout — ale sám v tom denním rytmu, kdy je člověk odkázaný hlavně na sebe. Někdy to ticho bylo až příliš velké.

Když jsme pak v televizi viděli reportáž o asistenčních psech, něco ve mně se zvedlo. Naděje? Touha? Spíš jako kdyby mi někdo najednou ukázal dveře, které jsem nikdy neviděl.
„Tohle je přesně ono,“ řekl jsem si. A oslovil jsem výcvikové středisko.

A pak to přišlo. Po několika týdnech u nás zaklepala trenérka. A vedle ní cupitala zlatá retrívřice — Laura. Bylo to jako výjev, který ti někdo promítne přímo do srdce.

Laura se jako první hnala ke mně. Neváhala ani vteřinu. Opřela se o moje koleno a její teplý dech mi pohladil ruku. Dívala se na mě s výrazem, který říkal: Tady je moje místo.
A mně se po dlouhé době ulevilo na místě, o kterém jsem ani nevěděl, že mě bolí.

Od té chvíle k nám Laura začala jezdit na víkendy. Učili jsme se jeden druhého, a mezi tím se ona učila speciální cviky. Každé nedělní vracení bylo těžší. Neodcházel pes. Odcházel kus domova.

Laura do našeho života přinesla zvláštní druh klidu. Když jsem byl vystresovaný ze školy nebo rozbitý ze dne, položila mi hlavu na stehno a tím jednoduchým dotekem mi připomněla, že svět se dá přežít pomaleji. Ne muset být pořád silný byla najednou možnost, kterou jsem do té doby moc neznal.Byla to bytost, která mi nepomáhala proto, že musí, ale proto, že chce. A to v člověku udělá víc, než by čekal.

Blížila se svatba s Klárkou. Mamka vybrala krásné místo na Kladně a rozjel se kolotoč příprav: šaty, prstýnky, pozvánky, květiny, hudba, jídlo. A k tomu všemu ještě jedna velká věc — společně s Jánkama jsme postavili první reprezentaci Electric Wheelchair Hockey a přihlásili se na Mistrovství Evropy v Římě.

V červnu 2005 jsme se na pražském letišti sešli jako parta deseti vozíčkářů, na které personál koukal s výrazem: „Tohle nám v manuálu neukazovali.“ Turnaj se hrál v horké hale na okraji Říma, kde bylo snad čtyřicet stupňů a vzduch se nehnul. Od top týmů jsme schytali pár debaklů, ale díky výhře nad Dánskem jsme neskončili poslední. A pro nás to bylo vítězství.

Domů jsme se vraceli šťastní, že jsme to zvládli. A já měl hlavu plnou svatby, budoucnosti, léta. Slunce svítilo, letadlo přistálo, loučili jsme se se spoluhráči a všechno bylo lehké.

A pak mi zazvonil telefon. Mamka.
„Ano, mami, jsme v pořádku v Praze a pomalu jedeme domů,“ řekl jsem veselým hlasem.

Chvíle ticha.
„Michale… babička ze Sojovic umřela.“

A svět se mi zase na okamžik zastavil.