33. díl - Jak jsem se dokodrcal k moři

 Víte, kde mají nejlepší cappuccino na světě s opravdu hutnou pěnou, ve které by se dal ukrýt malý Fiat i s posádkou? Na benzince pro auta i lodě na ostrově Lošijn u města Mali Lošijn v Chorvatsku. Vášeň pro cestování jsem zdědil po mamince. Když se tedy naskytla v létě 2002 jet do Chorvatska, neváhal jsem. Na cestu jsme se vydali s Kuřetem, Kristýnkou a jejím přítelem Pasťou, na němž to celé stálo, protože řídil a zároveň se měl starat o mě i Kuře. K mému nadšení ale nakonec mohla jet i moje Klárka. Její mamka se naštěstí nechala obměkčit a nakonec ji pustila.  

Do mé dodávky Kia Besta jsme se pohodlně vešli všichni. S Kuřetem jsme seděli na vozících za řidičem a spolujezdci. Bylo krásné páteční dopoledne a my vyrazili po rozpálené D1 směr Znojmo. Asfalt se vlnil jak čokoláda na horkém dortu. Nálada ve voze byla dobrá a připomínala skupinu lachtanů, kteří se už nemohou dočkat vody.

Těsně před Znojmem však v autě začalo být tepleji než bylo obvyklé k charakteru počasí. Ozýval se divný pískavý zvuk a auto začalo zpomalovat. Pasťa zastavil a odklopil sedačku řidiče, kde byl motor. VAŘÍME! “No skvěle, co teď?” letělo mi hlavou. Rychlostí závodního šneka jsme se dokodrcali do Znojma jak přehřátá lokomotiva a vyhlíželi servis. Naštěstí byl jeden po pár kilometrech hned u hlavní. Zajeli jsme do dvora a Kia vydala poslední vzdech a rozhodně se netvářila, že by měla v úmyslu s námi jet chytat bronz někam do tramtárie.

“To může být urvaná hlava v motoru,” pravil mladík v montérkách, který se v pátek odpoledne už opravdu těšil domů. “To vám teď neopravím. Jestli je to fakt hlava, může to stát i šedesát tisíc.” Ticho, pach spáleného oleje a pohledy těkající z jednoho na druhého. Začaly se o mě pokoušet mrákoty. Co teď? Jedeme domů?

Pasťa byl muž činu. “My teď s Týnkou sedneme na vlak a vrátíme se do Prahy. Týnka vezme svoje auto, půjčíme si kombíka od Martina a pojedeme dvěma autama,” pronesl neochvějně a už volal Martinovi. Ten po několika marných pokusech o odpor neochotně se zapůjčením auta souhlasil. Pasťovi se nedalo příliš odporovat.

“Jak se tam s električákama ale vejdeme?” snažil jsem se upozornit na zjevný problém.

“To rozeberu a naložím do kufrů,” nedal se Pasťa. Vzal Kristýnku za ruku a rázně vykročil k nádraží. Ta mu poslušně cupitala po boku jako Popelka, které ujely hodiny. S technikem jsme se domluvili, že auto mu můžeme nechat na dvoře a on se na něj v dalším týdnu podívá. S Klárkou a Kuřetem jsme se vydali objevovat krásy Znojma. Město se koupalo ve zlatém odpoledni, zatímco my jsme se vařili v jiném smyslu. Měli jsme na to opravdu dost času. Vůně vinných sklepů a zvonění kostelů nás provázelo pomalu se uklidňujícím městem.   

“Já maličký krteček, mám z kuliček domeček. Chci si s vámi děti hrát, kuličku vám za to dát.” Opakoval dokola plyšový krteček ve výloze hračkářství kousek od lavičky, kde jsme rozbili dočasný tábor. Ta melodie se mi zavrtala do mozku tak hluboko, že by ji nevyhnala ani parta exorcistů s varhanami. Pasťa s Týnkou dojeli kolem desáté večerní. Kuře byl nacpán do auta k Týnce a já do Martinova. Klárka se uvelebila za mnou na sedačce a myslím, že už ani neregistrovala přejezd hranic.

Rád bych řekl, že další cesta byla už bez problémů. To bych ale musel vynechat zhruba třistametrové couvání dvou aut v odstavném pruhu na dálnici, když jsme minuli sjezd. A taky naší přestávku na rakouské benzince. Týnka se po zaparkování vydala k našemu autu něco důležitého sdělit. Nezatáhla ovšem ruční brzdu a její auto i s Kuřetem najednou začalo couvat směrem k nám. Pasťa vystartoval jako Usain Bolt v nejlepší formě a zastavil auto silou svých paží jako Schwarzenegger v nejlepších letech. Uvnitř našel Kuře, kterého nenapadlo nic lepšího než se svou muší silou vrhnout po ruční brzdě. Měl šanci ji zatáhnout asi jako hejno kuřat, kdyby se pokoušelo odtáhnout stodolu.

Strastiplnou cestu nám dovolená ale vrátila. Počasí nám přálo. Moře bylo průzračně čisté. Zažil jsem poprvé v životě šnorchlování. Poprvé jsem se nadechl brčkem a otevřel oči do světa, kde ryby měly tolik klidu, že jsem měl chuť si koupit permanentku. Projeli jsme se po moři na motorovém člunu. Každý den jsme byli ve vodě a odpoledne se prošli promenádou na to nejlepší cappuccino na světě. No možná nebylo nejlepší, ale nám to v tu chvíli tak rozhodně připadalo. Byl jsem u moře - se svou láskou i nejlepším přítelem. Měl jsem s sebou všehoschopného Pasťu a Týnku, bez níž by KIM možná nikdy nevznikl a já nepotkal takové skvělé lidi.

Cesta domů už proběhla bez větších potíží a jedinou nehodou bylo pootevřené okénko u spící Klárky. Její schopnost usnout a necítit ani, že na mě v myčce stříká voda se saponátem, jsem vždycky obdivoval. Léta byl konec a já se stal konečně vysokoškolákem. Netušil jsem, že mě čeká dobrodružství, při kterém budu na nepojízdnou Kiu vzpomínat s nostalgií.