37. díl – Jak jsem hledal doma a našel Čerňák
Doma je místo, kde si můžeš sundat masku a zůstat jen sám sebou. Jenže já jsem si svoje „doma“ nikdy pořádně nevybudoval. Od první třídy jsem víc času trávil na internátu v Jedli než u rodičů. Můj pokoj byl vždycky cizí – sdílený s dalšími dvěma až třemi lidmi, jejichž chrápání ani plakáty jsem si nevybíral.
Na Hůrce to bylo jiné. Tam jsem měl skoro svůj pokoj. Panelák s výhledem na západy slunce, co se odrážely v okenních tabulkách, které ještě voněly novotou. Byla to taková naše malá oáza – civilizovaný kus Prahy, kde i sypání soli na chodníky mělo systém. Hůrka byla svět, kde se dalo dýchat.
A pak přišla nabídka na vlastní byt.
Magistrát mi v lednu 2004 poslal dopis, který měl změnit můj život. „Nabízíme vám byt na Praze 14.“ Znělo to jako výhra ve sportce. Jenže v našem domě tehdy nebylo nic volného, a tak jsem s Klárkou dostal adresu: Černý Most.
Klárka se rozzářila – prý tam vyrůstala. Věděla, že přežijeme. Já jsem tam byl jednou, na nákupech vánočních dárků, a od té doby jsem měl Čerňák spojený s betonem, Globusem a depresí. Ale Klárka mě přesvědčovala: „Není to tak hrozné, uvidíš.“
Věřil jsem jí. Chyba číslo jedna.
Vyrazili jsme jednoho lednového rána metrem přes celé město. Kola vozíku praskala po sněhu jako mražené chipsy. Na Hůrce se o chodníky starali, takže jsem se mohl po zasněženém terénu pohybovat s elegancí Ondreje Nepely. Jenže tohle nebyla Hůrka.
Po vystoupení na konečné béčka to vypadalo slibně. Domy kolem metra působily moderně, chodníky prohrabané, světlo se odráželo v nových fasádách. Ještě jsem netušil, že právě přejíždíme hranici mezi Prahou a Mordorem.
Klárka vedla cestu, protože navigace tehdy neexistovaly. Jeli jsme pár bloků po slušných chodnících, ale pak se realita zlomila jako kolečko vozíku v kanále. Beton zšedl, fasády zešedly ještě víc a mezi paneláky se rozlila ta známá čerňácká melancholie.
Terén začal klesat a s ním i moje nálada. „Už tam budeme?“ ptal jsem se s nadějí v hlase. Klárka jen pokrčila rameny. Dojeli jsme k budově školky, kde mě z plotu pozdravil havran. V tu chvíli jsem si říkal, že už chybí jen cedulka Nevermore.
„To není možné! My jdeme fakt až na konec světa! Kdo by tady dobrovolně bydlel?“
„Neboj, už tam budeme,“ odpověděla klidně, což mě děsilo ještě víc.
A pak jsem to uviděl.
Panelák, který vypadal, že už dávno rezignoval na život. Oproti naší voňavé Hůrce to byl návrat do osmdesátek – takových těch, které nikdy neměly skončit.
Uvnitř bytu na mě dýchlo lino s puntíky, které připomínaly spalničky, a kuchyňská linka, co pamatovala éru Tuzexu. Skříňky vrzaly jako staré koleno a světlo z balkonu mělo barvu nemocničního čaje. Jedinou výhodou bylo, že byt byl v přízemí a měl vlastní vstup přes balkon.
Stál jsem tam, v tom přízemním zázraku, a přemýšlel: Takhle vypadá dospělost?
Bylo mi úzko. Takto jsem si svůj první byt rozhodně nepředstavoval. Ale co naděláš – když to odmítneme, kdo ví, kdy přijde další nabídka. A tak jsme sbalili saky paky, moji fretku a trochu naivity a stali se obyvateli Prahy 14.
Že se brzy vrátím na Hůrku, do světa s chodníky, co dávají smysl.
Jenže Bůh má smysl pro humor. A tentokrát se zasmál opravdu nahlas.
Komentáře
Okomentovat