34. díl - Jak jsem dobýval fakultu

 Pedagogickou fakultu UK jsem si vybral jako jednu z mála bezbariérových v Praze. O “správnosti” své volby jsem se přesvědčil hned na začátku studia. Už dojíždění do školy byl poměrně oříšek. Bydlel jsem u metra Hůrka a po stanici Nové Butovice byla další bezbariérová až Vysočanská. Jedinou možností byla speciální linka H3, která jezdila zhruba jednou za dvě a půl hodiny. Abych stíhal přednášku v 8:45, musel jsem jet už v sedm ráno. Do centra jsem dorazil s hodinovým předstihem — stal jsem se tak specialistou na ranní pekárny.

Do budovy fakulty vedla schodišťová plošina. Její funkčnost se řídila postavením Marsu vůči Venuši a někdy i náladou vrátného. Tomu se nálada nezlepšila, když mi končila přednáška v pátek v šest večer a plošina se zrovna rozhodla stávkovat. Shánět tou dobou údržbáře bylo jako chytit pošťáka, když vám nese domů balíček - teoreticky možné, ale prakticky sci-fi. 

Dalším bezbariérovým zařízením v budově byl výtah – jediný, kterým jezdili všichni. Dostat přednost bylo jako jít k zubaři bez objednání – pokud máte kouzelný prsten, určitě vás vezme. Přestávky mezi přednáškami byly sice dvacet minut, ale přesunout se s vozíkem z patra do patra by chtělo teleport. Nebo alespoň turbozvukovou rampu z NASA.

První den na začátku semestru probíhalo seznámení se studijními povinnostmi. Problém byl, že to bylo v aule, což v té době (nyní už je to naštěstí jinak) byla jediná bariérová místnost v budově. „Jo aha, vy jste tady na tom elektrickém vozíku. No to vás tam asi nedostaneme, že? Ale on vám to někdo řekne, co se tam dělo, to se nebojte,“ snažila se o empatii paní ze studijního. Měla ten typ úsměvu, který spíš bolí než pomáhá. Dostal jsem brožuru – a neřekl mi nikdo nic. 

Tím započaly studijní peripetie. Pamatujete dobu, kdy ještě nebyly mobily? Tak v té době nebyl ani elektronický studijní informační systém a veškeré důležité informace visely na nástěnce dotčené katedry. Pro mě to znamenalo sledovat nástěnky kateder lingvistiky, literatury a společenských věd. Každá samozřejmě sídlila v jiném patře, abych to měl pestré. Na předměty jsme se chodili zapisovat fyzicky a platilo, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Takže zapsat si třeba předměty ze společného základu pro všechny studenty bylo možné asi jako získat informaci na help-desku Českých drah - víme o vás a jednou se na vás možná dostane. To, že jsem sudoku v podobě zapisování předmětů vyřešil špatně, jsem zjistil až během zkouškového období, kdy mi pro složení zkoušky z jednoho předmětu chyběl zápočet z jiného. 

Pozitivum jsem měl v osobní asistenci. Už jsem tady psal, jak fungovala civilní vojenská služba. Takže díky spolupráci s o. s. Asistence jsem se mohl domluvit s kamarádem Michalem, který zrovna na vojnu mířil. Později jsem se stejně domluvil se spolubydlícím Alešem. Měl jsem tak po dobu studia k sobě asistenta, takže stresu bylo méně. 

Tak pomalu končil pestrý rok 2002. A v tom dalším? Ten mi do života přinesl víc než všechny nástěnky dohromady.