41. díl - Vánoční speciál

Upozornění pro čtenáře: Tento díl bude nekorektní. Jakože hoooodně nekorektní. Další čtení jen pouze na vlastní nebezpečí. Slabší povahy by ho neměly číst vůbec.

Velkým štěstím mého života byli lidé, kteří mi vstoupili do života a pomohli mi na mé cestě. Tento blog není nafukovací a není dost velký na to, abych jim všem mohl věnovat vzpomínku. A nebyli to jen lidé, kteří mi pomáhali fyzicky. Velkou spoustu radosti, úlevy a smíchu jsem zažil s lidmi, kterým do života vstoupilo také postižení. Skvělý je, když si jedna diagnóza začne bez servítek utahovat z druhé. Odborně se tomu říká “kriplí humor.” Humor, který by na běžném večírku skončil fackou, ale u nás je to projev lásky.

Říkáme si různě: myopati, déemóčka, paraplouši, kvadrouši, zrakáči a tak dál. Každý přináší své (ne)schopnosti, svůj jedinečný pohled na svět. A nejvíc srandy jsem si užili ve chvíli, kdy jsme se snažili si navzájem pomáhat - s tím nejlepším úmyslem a nejhorším výsledkem. 

Pro tento druh pomoci jsem si vymyslel termín “kripli sobě”. Jedna moje nevidomá kamarádka mě například povýšila do funkce vodicího psa. Když se mě chytla za řídítka, nejenže jsem ji bezpečně vedl, ale hlásil jsem nerovnosti povrchu a barvitě popisoval okolí. Pro případné zájemce o tuto službu však uvádím, že za granule už to nikdy dělat nebudu a běžná taxa začíná na dvěstěpadesáti korunách za hodinu. A slibuju, že vás nebudu olizovat. 

Další kriplí vyfikundace nastává ve chvíli, kdy osoba pohybující se na elektrickém vozíku slouží jako pohon pro člověka na vozíku mechanickém. V takovém případě však důrazně doporučuji hlídat sjízdnost povrchu a nepoužívat zkratky. Spontánně se třeba rozhodnete opustit asfaltový chodník a zkrátit si cestu přes trávník. A může se stát, že na to člověka za sebou neupozorníte. Prostě zatočíte, protože trávník pro kola električáku nepředstavuje větší problém. Ovšem ne tak už pro malá kola vozíku mechanického, která mají zvláštní talent se o každou nerovnost zaseknout. 

Člověk za vámi může být natolik překvapen vaším iracionálním manévrem, že se zapomene pustit. Vám váš omyl v úsudku dojde ve chvíli, kdy uslyšíte zvuk připomínající kolo padající ze schodů. Leknete se, otočite a s hrůzou zjistíte, že za vámi sice je převrácený vozík, ale jeho uživatel chybí. V prvním šoku obrátíte hlavu vzhůru, jako byste čekali, že mu narostla křídla. Zjistíte, že tomu tak není a zmateně začnete rekognoskovat okolní terén. 

Následně - jako správný kamarád - vybuchnete smíchy a smějete se ještě hodinu potom. Jelikož toho blba nejenže nenapadlo pustit se v okamžiku nebezpečného zatočení, leč ani v momentě, kdy se mu vozík pod zadkem začal skládat jak levná židle z hobby marketu. A ten vůl se vás drží pořád. Visí na řídítku, nehlesne a jen na vás upírá pohled dítěte, kterého proti jeho vůli hodili do vody se slovy: “Tak. A plav.” V tu chvíli si uvědomíš, źe přátelství je stav, kdy se směješ i cizímu pádu - pokud je to tvůj kamarád.

Pro další poučku vás vezmu na výlet na zámek Dobříš. Vydali jsme se tam s kamarády z KIMu. Jedním z účastníků výletu bylo i “pajdavé déemóčko”, které během celé procházky kolem zámeckého parku neúnavně prudilo, že už chce jít do místní restaurace na vídeňskou kávu. Jeho otravností jsme se samozřejmě nenechali jakkoli vykolejit a jako správní kamarádi jsme procházku náležitě natahovali. 

Do restaurace jsme se nakonec dostali a on si konečně objednal tu vytouženou vídeňskou kávu. Číšnice mu přinesla nádherně vyhlížející sklenici s bílou hustou čepičkou. Uvnitř vytvářela klesající smetana iluzi mlhy, která se tiše snáší do údolí, tlumí barvy světa a na okamžik ho zbavuje hluku. Kamarád obřadně pozvedl sklenici k ústům jako svatý grál, jenž má uzdravit všechny jeho neduhy a přinést mu věčné mládí. 

A přesně v tom okamžiku posvátné něhy, kdy se jeho rty už už dotýkaly horkého skla… štěkl u vedlejší stolu pes. 

A zde přichází slíbená poučka: “déemóčka jsou lekavá.” 

Představte si zpomalený film. Sklenice u úst mění směr a vystřeluje vzhůru jako raketa Sputnik. Ve zlomku vteřiny však připustí existenci gravitačního zákona a celá i se svým obsahem, se rozhodne pro krizové přistání v klíně. A protože je ten nebohý muž obklopen opravdu dobrými kamarády, je za své neštěstí odměněn salvou hřmotného smíchu, který některé z nás provází celou cestu zpět do Prahy. 

Naše životy jsou plné tragikomičnosti. Jsou chvíle, kdy ti život na moment vrátí všechno. A pak si to vezme zpátky i s úroky. Poslední scénka je opravdu jen pro ty nejotrlejší. Byl jsem v lázních s jedním chlapcem, který v sedmnácti skákal do vody - a jak už to tak bývá - zlomil si páteř. Sžíval se s novou životní situací. Nejvíc ho ale sžíralo, že mu nestojí. 

Měl dívku, která s ním i po úraze zůstala. Po večerech nám líčil své milostné zážitky, které jsme my, panicové, hltali jako zakázanou literaturu. Jednoho rána se probudil s jásotem: “Jó, pánové! Jó! Já jsem se udělal!” Takovou radost jen tak neuvidíte. Radoval se, jako by vyhrál superjackpot ve chvíli, kdy právě zdolal osmitisícovku. 

Pak ho sestřička odvezla na sesternu na převaz. Vrátil se smutný jako Medvídek Pú, když mu dojde med. S očima plnýma zdrcující rezignovanosti jen utrousil: “To byl hnis.”

Každý si držíme své karty a hrajeme své partie, jak nejlépe umíme. Někdo má v ruce esa, jiný samé kříže. A někdo hraje celý život s kartami, které mu někdo jiný rozdal za něj.

Humor nás drží nad vodou. Ne proto, že  by bylo všechno v pohodě, ale proto, že některé věci se dají přežít jen tehdy, když se jim dokážeš zasmát.

Dějí se věci, které jsou na hovno. To je fakt. Ale pak jsou chvíle, kvůli kterým stojí ráno vstát, někoho mít rád, někoho rozesmát a občas si připomenout, že pořád dýcháš. 

O Vánocích se zkus na chvilku zastavit. Podívej se zpátky - ne na to, co nevyšlo, ale na to, co jsi navzdory všemu unesl.  A poděkuj. V tichosti. Bohu, vesmíru, náhodě, štěstí... komu chceš.

A nezapomeň poděkovat i sobě. Protože bez tebe by tenhle příběh vůbec nevznikl.

Šťastné a veselé.