9. díl - Jak jsem začal bruslit

 S mámou jsme byli několik let sami v domku po prababičce v Brandýse nad Labem. Přes týden jsme byli s mámou v Jedli, kde máma měla pokoj na ubytovně, aby nemusela jezdit denně do Brandýsa. O víkendech s kamarádem Jardou provozovala hospodu v Otradovicích a tam potkala Pepika - o šest let mladšího inženýra z Poldi Kladno. Když si s ním dávala rande na Staromáku, vždycky si říkala, že už určitě nepřijde. Nedokázala si představit, jak by takový mladý kluk chtěl starší ženskou s postiženým dítětem. Pepik, ale vždycky přišel. 


Byl jsem jedináček a když jsem byl o víkendech a prázdninách doma, musel jsem si umět hrát sám. Neměli jsme počítač ani herní konzoli, která mi by mi pomohla krátit si čas. Doma nikdo moc neměl čas si se mnou hrát. Když k nám přišel Pepik, poznal jsem dosud nepoznané. Hráli jsme stolní fotbal a hokej, šachy a začali jsme blbnout i venku. Když zamrzl rybníček kousek od našeho od našeho domu, Pepik neváhal a i s vozíkem se vydal se mnou bruslit. Na horách jsme v zimě sjížděli na saních několikakilometrové kopce. Na Proboštském rybníku mě naučil plavat bez kruhu. Jezdili jsme na ryby. Prostě jsme dělali věci, které obvykle dělají tatínkové se svými syny. Bylo a je to velké kamarádství a já vesmíru neustále děkuji, že nám Pepika poslal.


Vztah na dálku a péče o barák byla pro mámu časem dost únavná. Tak jsme si požádali o bezbariérový byt na Kladně. A dostali jsme ho. Byl jsem rád. V Brandýse jsem opravdu neměl žádné možnosti, ani žádné kamarády. Neměl jsem ještě ani elektrický vozík a nebyl jsem tak samostatný. Barák jsme tedy prodali a odstěhovali se. Rodinu jsme sice měli trochu dál, ale měli jsme Pepika a život byl zase o něco jednodušší. Netrvalo to dlouho a dostal jsem možnost užívat si pubertu a dělat lumpárny bez neustálého maminčina dozoru. Máma otěhotněla.


Byl to krásný rok. Bylo mi 13. Dostal jsem svůj první elektrický vozík. Ta volnost najednou byla neskutečná. Nemusel jsem nikde čekat, až mě někdo někam popoveze. Narostly mi křídla. Mohl jsem kdykoli kamkoli. Dokonce jsem sundal stupačky, abych mohl kopat do míče a hrát fotbal. V Jánkách už jsem nemusel jako blbec sedět před budovou, ale jít s choďákama na vycházku do města. Jak říká můj kamarád, elektrický vozík je nejlepší vynález 20. století. A aby té volnosti nebylo málo, v prosinci se narodila moje malá sestřička. Máma šla na mateřskou a já byl konečně bez dohledu. 


V devadesátkách to v Jedli bylo hodně volné. Do Jedle chodili pracovat skvělí lidé, kteří toho dělali hodně nad rámec svých pracovních povinností. Hodně mladých lidí šlo dělat vychovatele. Jedním z mých nejoblíbenějších byl Pavel. Dal mi cenné výchovné lekce v undergroundu. Chodili jsme spolu na Psí vojáky, Hudbu Praha a jiné skvělé kapely. Bral si na nás k sobě na barák do Loun. Jeho škodovkou jsme projížděli kraj kolem Ohře. Pozorovali rogala kolem Rané. Spali jsme pod širákem a učili se poznávat hvězdy a souhvězdí. Když si pořídil trabanta a dal do něj motor z mercedesky, zkoušeli jsme, jak rychle to pojede. Při stočtyřicítce trabant čekal, kdy vytáhneme křídla a zatáhneme podvozek.


Základní škola se ale nevyhnutelně blížila ke konci a já přemýšlel, co dál…

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

1. díl - Jak jsem zemřel

Obrázek
Znáte to. Vždycky, když si myslíte, že je život báječný a vše jde správným směrem, někdo se rozběhne a vší silou vás kopne do nejchoulostivějších míst. Život mi rozdal karty a já se s nimi snažil hrát svou partii, jak jsem nejlépe dovedl. Budoval jsem sobě a své rodině život, kde budeme v bezpečí. Budeme žít v zájemné harmonii. S úctou jednoho k druhému. Vše se zdálo skvělé. Těžké chvíle jsme přečkávali a jeden druhého drželi a mohli se o sebe navzájem opřít. Naše vztahy byly vzájemně pečující a respektující. Psal jsem práce o tom, jak se i s poměrně těžkým postižením dá žít plnohodnotný život. Přednášel jsem o tom na školách. Bojoval za právo, abychom jako lidé s postižením mohli mít rovné příležitosti a přístup k asistenci, kterou k životu nevyhnutelně potřebujeme. Abychom naše rodinné vztahy neničili vzájemnou, občas až toxickou závislostí. A pak jsem zemřel… Ale začněme od začátku. Tento blog vzniká v těžkém životním období. Cílem je ukázat váženému čtenáři, jak člověk, který s...
Další informace

37. díl – Jak jsem hledal doma a našel Čerňák

Obrázek
  Doma je místo, kde si můžeš sundat masku a zůstat jen sám sebou. Jenže já jsem si svoje „doma“ nikdy pořádně nevybudoval. Od první třídy jsem víc času trávil na internátu v Jedli než u rodičů. Můj pokoj byl vždycky cizí – sdílený s dalšími dvěma až třemi lidmi, jejichž chrápání ani plakáty jsem si nevybíral. Na Hůrce to bylo jiné. Tam jsem měl skoro svůj pokoj. Panelák s výhledem na západy slunce, co se odrážely v okenních tabulkách, které ještě voněly novotou. Byla to taková naše malá oáza – civilizovaný kus Prahy, kde i sypání soli na chodníky mělo systém. Hůrka byla svět, kde se dalo dýchat. A pak přišla nabídka na vlastní byt. Magistrát mi v lednu 2004 poslal dopis, který měl změnit můj život. „Nabízíme vám byt na Praze 14.“ Znělo to jako výhra ve sportce. Jenže v našem domě tehdy nebylo nic volného, a tak jsem s Klárkou dostal adresu: Černý Most . Klárka se rozzářila – prý tam vyrůstala. Věděla, že přežijeme. Já jsem tam byl jednou, na nákupech vánočních dárků, a od té doby...
Další informace

39. díl - Jak jsem našel parťačku na čtyřech

Obrázek
  Pes. To bylo pro mě vždy velké téma. Můj vztah k nim je hluboký. Pes nevidí postižení. Vidí jen mě. Parťáka. Bytost, se kterou sdílí svět. Já jsem tu pro něj a on pro mě. To pouto, které mezi člověkem a psem vznikne, se nedá přetrhnout. Pes se na tebe neurazí, neopustí tě, má čistou radost jenom z toho, že dýcháš vedle něj. Když jsem byl malý, měli jsme německého ovčáka Hakiho. První pes, první láska. A pak dlouho nic. Internát, spolubydlení, přespávání… život, kde pes neměl prostor. Až teď, když jsme měli s Klárkou vlastní byt, se přede mnou poprvé otevřela možnost mít psa znovu. A ne jen tak ledajakého — asistenčního. To slovo mi tehdy připadalo skoro jako kouzlo. Ještě předtím jsme museli vyřešit naši fretku Betynku. Byla to drobná chlupatá tyranka. Její oblíbená hra drž a nepusť spočívala v tichém zakousnutí se do kotníku nic netušícího asistenta, kterého pak držela déle než průměrný politik funkci. Většina asistentů pro tuhle disciplínu neměla pochopení — a hlavně odvahu — ...
Další informace