7. díl - Jak jsem zdolával skály

 Smrt. S touto dámou v černém hávu s kosou jsem se začal potkávat možná moc brzy. Nejprve ve třetí třídě odešla spolužačka Monika, drobná blondýnka. Další byla Martina. Trochu divoká holka, která v Jedli zůstávala i přes víkendy. Na jedné škole v přírodě nám vystrojili fiktivní svatbu. Honzík, ten chodil o rok níž, ale byli jsme velcí kamarádi. Byli jsme nerozluční na prvním výjezdu Jedle do Barcelony. Pak Martin. Přišel do Jedle v páté třídě. Měl velmi progresivní formu myopatie. Ve třetí třídě ještě chodil a byl na běžné základce. Nesmířil se s tím, že je najednou vězněm vlastního těla a měl velké výbuchy vzteku. Měl jsem ho moc rád a když mi volali do Jánek, že umřel, zapřísahal jsem se, že o něm jednou napíšu ve své knize. Poslední nás na základce opustila Linda. Ještě jsem tehdy netušil, o koho všeho mě ta temná dáma připraví. Neuměl jsem ji přijmout jako součást života. 


Po smrti táty to bylo hodně těžké. Zůstali jsme s mámou sami v domě po prababičce v Brandýse. Na mámě zůstal i provoz hospody v Otradovicích, kterou si pronajali s tátou jako přivýdělek o víkendech. Pomáhal jsem v hospodě balit příbory a místní štamgasti pak se mnou večer hrávali ping pong. Proti těm nasosanějším jsem dokonce získával svá první vítězství. Naštěstí jsme kolem sebe měli hodně dobrých lidí, kteří nám moc pomáhali. Nemohu je zde ani všechny vyjmenovat, ale oni se určitě poznají a přijmou díky tehdy desetiletého kluka. Začala psát nová éra našeho života.


Lana, mačky, cepíny. “Co s tím chcete dělat?” Ptala se máma našeho kamaráda Jardy. “No vytáhneme Michala na skálu,” odpověděl Jarda s naprosto klidnou tváří. “Ty a ty tvoje vtipy,” zasmála se máma. O několik hodin později jsem si už vychutnával okolní krajinu z nejvyššího bodu Jiráskových skal v Adršpachu. Takových akcí jsem měl to štěstí zažívat celou řadu. Jako dítě jsem se podíval do míst lidem na vozíku absolutně nepřístupných. Za hodně z těchto zážitků mohou cyklisti. Pakáž 🙂


Začali jsme s mámou také v Brandýse chodit k manželům Vejnarovým do evangelického sboru. Měli snad pět dětí (už si nepamatuji přesně). Občas mě brali na výlety. Ještě po letech vzpomínali, jak mě vzali na Říp. Cesta vzhůru se mi asi zdála natolik pomalá, že jsem se je mohutným povzbuzováním snažil vybudit k lepším výkonům při tlačení mého vozíku do prudkého kopce. Živě si také vybavuji svůj křest v jedenácti letech. Celé mi to přišlo poměrně vtipné a dusil jsem v sobě smích. Ten propukl v té nejbouřlivější formě v momentě, kdy na mě farářka vylila svěcenou vodu. Naštěstí mělo celé shromáždění pro můj výlev pochopení.


Máma mi chtěla být pochopitelně co nejvíc na blízku, a tak nastoupila do Jedličkárny jako uklízečka. Tehdejší doba v Jedli se dala nazvat jako lehce punková. Jako ředitelka tehdy nastoupila paní Anežka Krčková. Ta zjistila, že má máma maturitu a přes noc z ní udělala vychovatelku. A aby toho nebylo dost, tak ji dali k mé třídě. Ta chceš. Nastupuješ do páté třídy. Začíná ti puberta a máš za zadkem pořád mámu.


No a s pubertou začal další a dost vážný životní problém. Holky…

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

1. díl - Jak jsem zemřel

Obrázek
Znáte to. Vždycky, když si myslíte, že je život báječný a vše jde správným směrem, někdo se rozběhne a vší silou vás kopne do nejchoulostivějších míst. Život mi rozdal karty a já se s nimi snažil hrát svou partii, jak jsem nejlépe dovedl. Budoval jsem sobě a své rodině život, kde budeme v bezpečí. Budeme žít v zájemné harmonii. S úctou jednoho k druhému. Vše se zdálo skvělé. Těžké chvíle jsme přečkávali a jeden druhého drželi a mohli se o sebe navzájem opřít. Naše vztahy byly vzájemně pečující a respektující. Psal jsem práce o tom, jak se i s poměrně těžkým postižením dá žít plnohodnotný život. Přednášel jsem o tom na školách. Bojoval za právo, abychom jako lidé s postižením mohli mít rovné příležitosti a přístup k asistenci, kterou k životu nevyhnutelně potřebujeme. Abychom naše rodinné vztahy neničili vzájemnou, občas až toxickou závislostí. A pak jsem zemřel… Ale začněme od začátku. Tento blog vzniká v těžkém životním období. Cílem je ukázat váženému čtenáři, jak člověk, který s...
Další informace

37. díl – Jak jsem hledal doma a našel Čerňák

Obrázek
  Doma je místo, kde si můžeš sundat masku a zůstat jen sám sebou. Jenže já jsem si svoje „doma“ nikdy pořádně nevybudoval. Od první třídy jsem víc času trávil na internátu v Jedli než u rodičů. Můj pokoj byl vždycky cizí – sdílený s dalšími dvěma až třemi lidmi, jejichž chrápání ani plakáty jsem si nevybíral. Na Hůrce to bylo jiné. Tam jsem měl skoro svůj pokoj. Panelák s výhledem na západy slunce, co se odrážely v okenních tabulkách, které ještě voněly novotou. Byla to taková naše malá oáza – civilizovaný kus Prahy, kde i sypání soli na chodníky mělo systém. Hůrka byla svět, kde se dalo dýchat. A pak přišla nabídka na vlastní byt. Magistrát mi v lednu 2004 poslal dopis, který měl změnit můj život. „Nabízíme vám byt na Praze 14.“ Znělo to jako výhra ve sportce. Jenže v našem domě tehdy nebylo nic volného, a tak jsem s Klárkou dostal adresu: Černý Most . Klárka se rozzářila – prý tam vyrůstala. Věděla, že přežijeme. Já jsem tam byl jednou, na nákupech vánočních dárků, a od té doby...
Další informace

39. díl - Jak jsem našel parťačku na čtyřech

Obrázek
  Pes. To bylo pro mě vždy velké téma. Můj vztah k nim je hluboký. Pes nevidí postižení. Vidí jen mě. Parťáka. Bytost, se kterou sdílí svět. Já jsem tu pro něj a on pro mě. To pouto, které mezi člověkem a psem vznikne, se nedá přetrhnout. Pes se na tebe neurazí, neopustí tě, má čistou radost jenom z toho, že dýcháš vedle něj. Když jsem byl malý, měli jsme německého ovčáka Hakiho. První pes, první láska. A pak dlouho nic. Internát, spolubydlení, přespávání… život, kde pes neměl prostor. Až teď, když jsme měli s Klárkou vlastní byt, se přede mnou poprvé otevřela možnost mít psa znovu. A ne jen tak ledajakého — asistenčního. To slovo mi tehdy připadalo skoro jako kouzlo. Ještě předtím jsme museli vyřešit naši fretku Betynku. Byla to drobná chlupatá tyranka. Její oblíbená hra drž a nepusť spočívala v tichém zakousnutí se do kotníku nic netušícího asistenta, kterého pak držela déle než průměrný politik funkci. Většina asistentů pro tuhle disciplínu neměla pochopení — a hlavně odvahu — ...
Další informace