6. díl - Jak se svět opět převrátil

 10. března 1990 slavila babička ze Sojovic 70. narozeniny. Babičku jsem měl moc rád. Byla na mě hodná, dávala mi dobroty a štědré kapesné. Byla to typická venkovská babička té doby. Chodila v zástěře s kapsami, šátkem na hlavě a pekla ty nejlepší koláče a buchty. Vstávala jako první, obstarala slepice, králíky a prasata. Pak udělala všem snídani a vyrazila na pole. Tam dopoledne okopávala brambory a letěla domů dělat oběd, postarat se o vnoučata a odpoledne zase běhala kolem hospodářství. Obdivoval jsem ji. Život se s ní nemazlil a rodina pro ni byla na prvním místě. Ten den jsme jí jeli pogratulovat. Vzpomínám si, že vypadala moc unaveně. Ten den se to zvrtlo.

Babička měla s dědou Františkem dva syny. Strejda, také František, se narodil těsně po válce. Táta Mirek se narodil až 11 let po něm, když už nám komunisti všechno vzali. Děda se později stal předsedou JZD, což byla jediná možnost, jak hospodařit na svém hospodářství. Strejda měl dceru, která byla jen o 9 let mladší než můj táta a během mých pobytů v Sojovicích se o mě hodně starala. Měl jsem léta na venkově rád. Teta mě brala řídit traktor, sestřenka mě brala za kamarádkami na houpačky, byly tam krásné poutě. V dobách amerického brouka jsem si hrál na vojáky a náš výsadek bez milosti ničil jednu mandelinku bramborovou za druhou.

Táta byl velký sportovec. Na střední škole hrál fotbal a ředitel zemědělky v Brandýse byl na něj moc pyšný. Byl tak dobrý, že si ho dokonce do své juniorky vyhlédla Slavie Praha. Ten rok ho ale babička poslala trhat ořechy ze stromu. Táta spadl, a vrazil si větev do nohy tak nešťastně, že do Slavie nemohl nastoupit. Po dlouhém hojení a rekonvalescenci mu řekli, ať se zkusí dostat opět do formy a zkusí to znovu za rok. Na to táta neměl trpělivost, a tak se na fotbal vykašlal a později se dal na cyklistiku.

Jedna moudrost říká, že v sobě máme každý černého a bílého vlka. Je na nás, jakého vlka budeme krmit. Bílý vlk představuje dobro a černý naši temnou stránku. Táta po tomto nezdaru a základní vojenské službě začal krmit černého vlka asi nejnevhodnějším způsobem - alkoholem. Moje diagnóza mu v tomto přikrmování asi ještě pomohla. Tátův černý vlk po několika pivech přebíral kontrolu. Ale vzpomínám si, jak jednou přišel veselý domů. Piva nechala černého vlka spát, táta pustil na gramofonu Rolling Stones a neskutečně jsme spolu trsali. To byl nejhezčí večer s tátou, který si pamatuji.

10. března 1990 byla uvolněná porevoluční doba. Dopoledne jsme doma měli návštěvu - mou spolužačku z Kostomlat a její rodiče. Odpoledne jsme se chystali na oslavu babiččiných kulatin. Odpoledne začalo hrozně pršet. Jeli jsme s mámou do Sojovic, kde jsme se měli potkat i s tátou, který byl s kamarády na kolech. V Sojovicích byla oslava v plném proudu, ale táta nikde. Babička byla unavená. Máma naštvaná. Na tátu. Večer se rozhodla, že pojede domů a nechá mě přes noc u babičky, za což jsem byl rád.

Máma jela naštvaná domů a říkala si, kde se táta zase opil. Přejela v Brandýse most přes Labe a pod zámkem zahnula nahoru nejkratší cestou k našemu domu.“Ten si to vypije. Vykašlat se na narozeniny vlastní mámy.” Byla tma a pršelo. Nebylo skoro nic vidět. Vyjela nahoru na kopec, kde je křižovatka s hlavní silnicí…

Míjela nehodu. Nějaké auto asi někoho srazilo. Byla tam záchranka. Policisté kynuli, aby auto objela. Vedle auta déšť dopadal na jízdní kolo. Bylo celé zprohýbané a zkroucené. Bylo jí povědomé. Bylo to kolo jejího manžela. Svět se zase zastavil. Vyběhla z auta a běžela k sanitce. Tam se za mým tátou zavíraly dveře. 

Vyrazila za sanitkou do nemocnice. Tátu vzali rovnou na operační sál. Čekání podobné jako na mou diagnózu. Možná ještě horší. Každá vteřina je jako úder kladivem. Každá minuta je jako věčnost. Nemůžete nic dělat. Jen čekáte. Na ortel. Modlíte se. Voláte všechny strážné anděly. Konečně se otevřou dveře. Na chodbu vstupuje lékaŕ a dívá se přímo na mámu. Jste jak ve zpomaleném filmu. A pak to konečně řekne: “Zranění vašeho manžela nebyla slučitelná se životem. Nemohli jsme nic dělat. Je mi to velice líto.”

Mámě vytanula na mysl jediná myšlenka. “Vemte mě za ním. Musím ho vidět.”