5. díl - Jak jsem byl institucionalizován

 Škola je vzdělávací instituce, do níž ráno vejdete a odpoledne z ní vyjdete o něco chytřejší. Pokud jste alespoň trochu normální, tak vcházíte zpruzení a vycházíte s myslí veselou. Jdete si hrát, bavit se s kamarády nebo se jen tak poflakujete. Já jsem navštěvoval vzdělávací instituci v instituci. Jiná varianta splnění povinné školní docházky neexistovala. A tak jsem se ocitl v Jedličkově ústavu v Praze.

Abych mohl nastoupit do první třídy, musel jsem nastoupit už do mateřské školy. Žádné inkluzivní vzdělávání v 80. letech neexistovalo, takže byl o Jedličkárnu zájem. Táta naštěstí pracoval v Praze, takže dojíždění nebyl zas takový problém. Na sociálce dokonce našim řekli, že jsme měli už pár let nárok na sociální dávky. Když nám je zpětně vyplatili, mohli jsme si koupit i auto a dojíždění bylo jednodušší.

Vzpomínky na mateřskou školku jsou podobné jako na lázně. Řval jsem jako tur. Stačilo, aby se táta o pár minut opozdil při vyzvedávání a siréna se rozezněla Vyšehradem. Jednou jsem se rozhodl, že budu statečný. Ale táta nikde. V práci měli oslavu a až v sedm večer přijela nasupená máma. Všichni se oprávněně báli, jak budu zvládat první třídu, kdy budu v Jedli zůstávat přes týden a domů jezdit jen na víkendy. Paradoxně jsem s tím problém neměl. V Jedli se mi líbilo. Pamatuji si, jak jsem byl první den vykulený. Třeba když jsem chtěl čůrat a sestřička Miluška, která byla strašně hodná a všichni ji měli rádi, přinesla BAŽANTA. 

 

Přátelé bažant, to je věc. Bezpochyby jeden z nejlepších vynálezů světa. Bez bažanta by byl život mnohem těžší. Například bych nikdy asi nemohl pít pivo. Dovedete si to v Čechách představit? S bažantem si zkrátka užijete spoustu zábavy. Zkuste si takovou chalange. Nechte si do bažanta načepovat pivo a schválně, kdo se napije…

Brzy jsem zjistil, že ne všechny sestřičky jsou milé a hodné. Většina ale byla. U některých ale bylo vidět, že cokoliv potřebuji je vysloveně obtěžuje. Tak jsem začal praktikovat své první strategie. S čůráním a kakáním jsem zkrátka čekal na ty hodnější sestry a sanitáře. A to mi vydrželo do maturity. Předržování základních životních potřeb mě později bude mrzet, ale k tomu se časem dostaneme. Máma za mnou jezdila každou středu, ale později už jsem nechtěl. Raději jsem si s kamarády hrál na indiány. S vychovateli hledal na Vyšehradě poklady nebo chodil hrát fotbal. Ano, i my jsme hráli fotbal. Byl jsem brankář jako Plánička. Poprvé v životě na mě nikdo nekoukal skrz prsty. Připadal jsem si normálně. Normálně v nenormálním světě.

Co jsem ale špatně snášel byly pobyty na Vesně v Janských Lázních. Byl tam neúprosný režim. Člověk neměl možnost nějaké sebeúcty. Nástupy před každým jídlem, kde jste museli hlásit, jestli jste ten den byli na velké. Koupání jenom dvakrát týdně v určených časech. Cítíte se špinavý? Smůla. Když jste byli na vozíku, museli jste do postele už v sedm večer a koukali jste do zdi, zatímco ti chodící mohli být na televizi až do devíti. Chodící mohli na procházky s vychovateli do města. Vozíčkáře postavili před budovou a takto jsme seděli dvě hodiny bez možnosti cokoliv hrát nebo se jakkoliv pohybovat. Co dělal personál? Seděl na lavičce a pil kávu. Přišel mi balík od babičky. Nejprve mi ho musela zkontrolovat sestra a zabavila mi nevhodné věci jako žvýkačky a tvrdé bonbóny. Co kdyby mi zaskočily, že? Situace se v lázních změnila až s elektrickým vozíkem, ale to bylo až v mých 13 letech.

Co jsem ale slyšel, tak Vesna na tom byla ještě dobře. Jeden rok jsem jel do Teplic a to byla teprve síla. Tam nás bylo na pokoji 13! Soukromí neexistovalo. Schválně jsem tam simuloval nemoci, abych mohl na pár dní na izolaci, kde byla televize a hlavně soukromí. Měl jsem se vlastně ještě hodně dobře. Co mi vyprávěli jiní z Kociánky, Zbůchu a dalších lázní jako Košumberk apod., mě děsí mnohem víc. 

V Jedli jsem byl spokojený a po revoluci to bylo ještě mnohem lepší. Později pro mě bylo těžké trávit prázdniny doma, protože jsem v Brandýse neměl žádné kamarády a jenom seděl doma. Často jsem přemýšlel, jak by to se mnou dopadlo, kdybych měl možnost chodit na běžnou základku. Nevím, doba byla jiná. Postižení bylo vnímáno jinak. Je to pro mě nepředstavitelné.