4. díl - Jak jsem byl (ne)normalizován

Šlap. Šlap. Šlap. 


Nekonečný kopec. Magneťák. Pořád šlapete a připadá vám, že stojíte na místě. Míjí vás jedno auto za druhým. To vnímání pohybu ještě zpomaluje. Už chcete být nahoře a zase mít pocit, že jedete. Cestou domů to bude lepší. Pojedete z kopce. Teď musíte zatnout zuby a vydžet. Život vám postavil do cesty horší překážky. Tohle je jenom kopec.


Šlap. Šlap. Šlap.


Psal se rok 1983. Jeli jsme poprvé do Janských lázní na nově otevřenou dětskou léčebnu Vesna. Moderní lázeňská budova v lesích vybavená těmi nejmodernějšími rehabilitačními zařízeními. Sem teď budu jezdit dalších 20 let, aby mě rehabilitovali a co nejvíce udržovali ve formě. “Maminko, tady s chlapcem ale nemůžete zůstat. Dostanete pokoj na ubytovně a můžete si chlapce brát odpoledne po procedruách ven. No ale to ubytování si musíte odpracovat. Tady máte koště a budete tu během dne uklízet,” takto fungovaly lázně za socialismu. Jenže já se nedal. Řval jsem a řval při každém odloučení od maminky. Byl jsem neutišitelný. Řešení? Poslat maminku domů. “On si zvykne, jako všichni ostatní. Chcete pro něj přece udělat to nejlepší? Bez rehabilitace ztratí brzy svalovou hmotu a umře vám.” Tímto jednoduchým trikem poslali maminku, která pro mě chtěla udělat to nejlepší, domů. Po dlouhých dvou měsících mě našla vyhublého a zakřiknutého v té samé postýlce, kde mě nechala. Moc svalové hmoty jsem nenabral.


Šlap. Šlap. Šlap.


V dalších letech jsem už zvládl akceptovat to, že mamku uvidím jen odpoledne a namátkou během dne. Táta začal jezdit závodně na kole a jezdil za námi na víkendy v rámci tréninku. V pátek 120 km tam a v neděli zase zpátky. Později se k němu přidala i mamka. Nechtěla jen sedět doma sama na malé vesničce, a tak mě jednoho dne dala pohlídat babičce, sedla na staré kolo vydala se za ním na Sázavu. Tátovi spolujezdci zjistili, že má máma asi talent, když dokázala přijet na takovém vehiklu. A byla v partě cyklistů polapená i ona. A že jí to opravdu šlo. Začali s tátou trávit víc času. Najednou byli mezi lidmi a mé postižení bylo mnohem snesitelnější.


Šlap. Šlap. Šlap.


Normalizace. Být nenormální v době normalizace je skutečně trochu punk. Představte si roztomilého hnědookého kloučka. Hraje si jako ostatní s autíčky a vláčky. Na svůj věk pěkně mluví. Na první pohled vypadá úplně normálně. No jo, ale pořád nějak nepatřičně sedí. Pročpak on nejde běhat s ostatními kluky? Jo on nemůže? Aha. No tak to on si s nimi nemůže hrát. Co by s ním ti ostatní kluci dělali? Do školky? Ne, to nejde. Jak my bychom se o něj mohli postarat? Do školy, no to už vůbec ne! Nevidíte ty schody? Dejte ho mezi svoje, tam mu bude lépe. Dejte ho do ústavu! Koukejte na toho kluka, tak velký a pořád se vozí v kočárku!


 Šlap. Šlap. Šlap.


A tak si roztomilý hnědooký kluk začne pomalu uvědomovat, že se do světa, kde kluci běhají s větrem o závod, kde je plno schodů a kde na vás všichni ukazují a děti se vám posmívají, tak nějak nepasujete. Jste jaksi nekompatibilní. Nechápete to. Začínají se dít divné věci, kterým nerozumíte. V lázních vám bůhví proč berou maminku. Pošlou vás s velkou slávou kamsi do nemocnice, kde sice maminku u sebe máte, ale musíte být v kovové postýlce, kde vás to ale vůbec nebaví. Babička vás vozí za divnými pány, kteří nad vámi točí nějakou virgulí a zmateně něco žbleptají. A vy si chcete přece stejně jako ostatní děti, jenom v klidu hrát. A oni vás pořád protahují a nutí vás dělat věci, které vám ale vůbec nejdou a ani vám za to nedávají žádné sladkosti! Připadáte si jako porouchané auto, které se musí za každou cenu opravit.


Šlap. Šlap. Šlap.


Tohle máte rádi. Sedíte na sedátku na kole. Krajina se kolem vás míhá. Mamka šlape do pedálů a prostě jen jedete. Nikdo na vás nekouká a když ano, tak mu rychle ujedete. Jste tam jen vy dva a celý svět je vám putna. Vítr vás hladí ve vlasech. Dojedete k vrátkům a vyběhne vás přivítat Haki. Milovaný pes, který vás taky nijak nesoudí. V zimě jednou táta přidělal Hakimu postroj a nechal mě tahat na bobech. Byla to paráda. Pak Haki uviděl u lesa zajíce. Vyrazil. Já se skulil a viděl jen mizejícího psa v křoví a za ním moje oranžové boby. Pes je lovec a je mu jedno, že chlapec nechodí. To byla moje normalita v nenormálním světě. 


Šlap. Šlap. Šlap.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

1. díl - Jak jsem zemřel

Obrázek
Znáte to. Vždycky, když si myslíte, že je život báječný a vše jde správným směrem, někdo se rozběhne a vší silou vás kopne do nejchoulostivějších míst. Život mi rozdal karty a já se s nimi snažil hrát svou partii, jak jsem nejlépe dovedl. Budoval jsem sobě a své rodině život, kde budeme v bezpečí. Budeme žít v zájemné harmonii. S úctou jednoho k druhému. Vše se zdálo skvělé. Těžké chvíle jsme přečkávali a jeden druhého drželi a mohli se o sebe navzájem opřít. Naše vztahy byly vzájemně pečující a respektující. Psal jsem práce o tom, jak se i s poměrně těžkým postižením dá žít plnohodnotný život. Přednášel jsem o tom na školách. Bojoval za právo, abychom jako lidé s postižením mohli mít rovné příležitosti a přístup k asistenci, kterou k životu nevyhnutelně potřebujeme. Abychom naše rodinné vztahy neničili vzájemnou, občas až toxickou závislostí. A pak jsem zemřel… Ale začněme od začátku. Tento blog vzniká v těžkém životním období. Cílem je ukázat váženému čtenáři, jak člověk, který s...
Další informace

37. díl – Jak jsem hledal doma a našel Čerňák

Obrázek
  Doma je místo, kde si můžeš sundat masku a zůstat jen sám sebou. Jenže já jsem si svoje „doma“ nikdy pořádně nevybudoval. Od první třídy jsem víc času trávil na internátu v Jedli než u rodičů. Můj pokoj byl vždycky cizí – sdílený s dalšími dvěma až třemi lidmi, jejichž chrápání ani plakáty jsem si nevybíral. Na Hůrce to bylo jiné. Tam jsem měl skoro svůj pokoj. Panelák s výhledem na západy slunce, co se odrážely v okenních tabulkách, které ještě voněly novotou. Byla to taková naše malá oáza – civilizovaný kus Prahy, kde i sypání soli na chodníky mělo systém. Hůrka byla svět, kde se dalo dýchat. A pak přišla nabídka na vlastní byt. Magistrát mi v lednu 2004 poslal dopis, který měl změnit můj život. „Nabízíme vám byt na Praze 14.“ Znělo to jako výhra ve sportce. Jenže v našem domě tehdy nebylo nic volného, a tak jsem s Klárkou dostal adresu: Černý Most . Klárka se rozzářila – prý tam vyrůstala. Věděla, že přežijeme. Já jsem tam byl jednou, na nákupech vánočních dárků, a od té doby...
Další informace

39. díl - Jak jsem našel parťačku na čtyřech

Obrázek
  Pes. To bylo pro mě vždy velké téma. Můj vztah k nim je hluboký. Pes nevidí postižení. Vidí jen mě. Parťáka. Bytost, se kterou sdílí svět. Já jsem tu pro něj a on pro mě. To pouto, které mezi člověkem a psem vznikne, se nedá přetrhnout. Pes se na tebe neurazí, neopustí tě, má čistou radost jenom z toho, že dýcháš vedle něj. Když jsem byl malý, měli jsme německého ovčáka Hakiho. První pes, první láska. A pak dlouho nic. Internát, spolubydlení, přespávání… život, kde pes neměl prostor. Až teď, když jsme měli s Klárkou vlastní byt, se přede mnou poprvé otevřela možnost mít psa znovu. A ne jen tak ledajakého — asistenčního. To slovo mi tehdy připadalo skoro jako kouzlo. Ještě předtím jsme museli vyřešit naši fretku Betynku. Byla to drobná chlupatá tyranka. Její oblíbená hra drž a nepusť spočívala v tichém zakousnutí se do kotníku nic netušícího asistenta, kterého pak držela déle než průměrný politik funkci. Většina asistentů pro tuhle disciplínu neměla pochopení — a hlavně odvahu — ...
Další informace