32. díl - Jak jsem byl Pánem prstenů a zlomených stupaček

 Jeden prsten vládne všem. Jeden jim všem káže. Jeden všechny přivede, do temnoty sváže. Léto 2002 se neslo ve znamení Pána prstenů. Posedlost Tolkienem se u mě už nějakou tu dobu bobtnala a ten rok dostala hřiště, kde jsem se mohl vyřádit. Stal jsem se programovým vedoucím hned na dvou táborech. Jedním byl klasicky KIM a druhý byl Čásek - sdružení pro volnočasové aktivity dětí. Klárka tam jezdila jako praktikantka a přitáhla mě, abych jim pomohl s programem. Pro mě byla práce na programu pro děti úplně nová zkušenost. 


Už předtáborové schůzky byly hodně zajímavé. Byl jsem například pozván do Měšic k hlavní vedoucí Janě. Tam se sešlo několik sympatických lidí, kterým jsem začal zaníceně podávat svou vizi. “Hele, ty to docela žereš, viď?” utrousil po chvíli David – vousatý, dobrosrdečný chlapík s nízkým těžištěm a širokými rameny. V táborové hře prostě nemohl představovat nikoho jiného než trpaslíka Gimliho. David byl taky zvolen mým táborovým pobočníkem (rozuměj asistentem). A jelikož svět je malý a o náhody tu není nouze, jedním z praktikantů byl i Michal - bratr mé první velké lásky Dany.


A jaké jsou rozdíly mezi tábory pro děti a pro lidi s postižením? Vlastně skoro žádné – celý den všechny hlídáte, rozdáváte povely a večer tajně doufáte, že vás nikdo už nebude potřebovat. Táborové ohně plály stejně jako Hora Osudu v Mordoru. Po večerce se vylejete na poradě vedoucích jako skřeti, co objevili vinný sklep. Určíte ale jednoho nepijana, který bude řešit případné krize. Pojal jsem takovou vizi, že některé hry, které hrajeme s našimi účastníky s postižením modifikuji pro zdravá děcka a naopak. Jen jsem podcenil vervu obou skupin.


S lidmi na vozíku jsme například hráli takového předchůdce paintballu. Každý hráč má na ruce barevný fáborek představující jeho život. Dva týmy proti sobě soupeří o vlajku. Tým, který soupeřovu vlajku donese na svou základnu, vyhrává. S dětmi jsme to hráli v lese, kde borovice šustily jako kulisy v loutkovém divadle. “3, 2, 1… start.” Děti se rozprchly do lesa jako skřeti do Mordoru. Po pěti minutách připomínal les křižovatku Stalingradu: „‚AU!‘, ‚křach‘, ‚prásk‘, ‚ouvej‘, ‚ty hajzle!‘“ – a další zvukomalebný slovník, který už by cenzura těžko ustála. Postupně se z lesa začaly trousit děti bez fáborků, zato s odřeninami, škrábanci, podlitinami a pelmelem různých suvenýrů z boje.


Opačně jsem se rozhodl na vozíčkáře aplikovat hru Hutututu. Čtenáři se zkušeností z dětských táborů jistě nemusím představovat. Jedná se o jednoduchou hru, kdy je hrací plocha rozdělena na dvě území rozdělených čárou. Týmy na střídačku vysílají na soupeřovo území vysílají svého zástupce, jenž se nadechne a na jeden nádech opakuje hutututu, dokud mu nedojde dech. Koho se dotkne, musí z kola ven. Vyslance je možné zadržet a nepustit jej zpět na své území, čímž vypadává ze hry on. Kdo by to byl řekl, že největší zbraní nebude dech, ale odvaha skočit soupeři na záda jako Glum na Froda. Ve snaze udržet nepřítele na svém území, neváhali ze svého vozíku skočit na zadní madla soupeřova elektrického vozíku s vizí, že jej určitě udrží. Električkák se ovšem takto jednoduše zastavit nedá - není to tramvaj, abys zatáhl za brzdu. Takže se bez zjevných potíží navrátil na své území i s visícím nepřítelem na zádech. Tento mohl vydávat vulgarit kolik chtěl, ale ke svému vyřazení přidal pouze prodřená kolena od štěrku. Bilance bitvy: pět odřenin, jedna zlomená stupačka, jedna přeražená berle a nespočet nenávistných pohledů směrovaných přímo na mou hlavu.



Pro naše nové KIMácké asistenty byl tento první tábor plný nových a celkem bláznivých zkušeností.  Pro některé z nich to byla první zkušenost s lidmi s postižením a já se vlastně dodnes divím, že po pár dnech neutekli. Když po třech dnech ještě nebalili kufry, začal jsem je podezírat, že mají masochistické sklony. Byli to ale hrdinové Gondoru. Naše tábory se občas lehce zvrhávaly. Jako když hlavní vedoucí Martin vyhlašoval na ranním nástupu: „‚Dopoledne proběhne turnaj v petingu…‘ – salva smíchu. ‚Peti–peta… no prostě ta hra s těma koulema!‘ – a už to nešlo zastavit.“


A to zdaleka nebyl tohoto zážitkového léta konec…

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

1. díl - Jak jsem zemřel

Obrázek
Znáte to. Vždycky, když si myslíte, že je život báječný a vše jde správným směrem, někdo se rozběhne a vší silou vás kopne do nejchoulostivějších míst. Život mi rozdal karty a já se s nimi snažil hrát svou partii, jak jsem nejlépe dovedl. Budoval jsem sobě a své rodině život, kde budeme v bezpečí. Budeme žít v zájemné harmonii. S úctou jednoho k druhému. Vše se zdálo skvělé. Těžké chvíle jsme přečkávali a jeden druhého drželi a mohli se o sebe navzájem opřít. Naše vztahy byly vzájemně pečující a respektující. Psal jsem práce o tom, jak se i s poměrně těžkým postižením dá žít plnohodnotný život. Přednášel jsem o tom na školách. Bojoval za právo, abychom jako lidé s postižením mohli mít rovné příležitosti a přístup k asistenci, kterou k životu nevyhnutelně potřebujeme. Abychom naše rodinné vztahy neničili vzájemnou, občas až toxickou závislostí. A pak jsem zemřel… Ale začněme od začátku. Tento blog vzniká v těžkém životním období. Cílem je ukázat váženému čtenáři, jak člověk, který s...
Další informace

37. díl – Jak jsem hledal doma a našel Čerňák

Obrázek
  Doma je místo, kde si můžeš sundat masku a zůstat jen sám sebou. Jenže já jsem si svoje „doma“ nikdy pořádně nevybudoval. Od první třídy jsem víc času trávil na internátu v Jedli než u rodičů. Můj pokoj byl vždycky cizí – sdílený s dalšími dvěma až třemi lidmi, jejichž chrápání ani plakáty jsem si nevybíral. Na Hůrce to bylo jiné. Tam jsem měl skoro svůj pokoj. Panelák s výhledem na západy slunce, co se odrážely v okenních tabulkách, které ještě voněly novotou. Byla to taková naše malá oáza – civilizovaný kus Prahy, kde i sypání soli na chodníky mělo systém. Hůrka byla svět, kde se dalo dýchat. A pak přišla nabídka na vlastní byt. Magistrát mi v lednu 2004 poslal dopis, který měl změnit můj život. „Nabízíme vám byt na Praze 14.“ Znělo to jako výhra ve sportce. Jenže v našem domě tehdy nebylo nic volného, a tak jsem s Klárkou dostal adresu: Černý Most . Klárka se rozzářila – prý tam vyrůstala. Věděla, že přežijeme. Já jsem tam byl jednou, na nákupech vánočních dárků, a od té doby...
Další informace

39. díl - Jak jsem našel parťačku na čtyřech

Obrázek
  Pes. To bylo pro mě vždy velké téma. Můj vztah k nim je hluboký. Pes nevidí postižení. Vidí jen mě. Parťáka. Bytost, se kterou sdílí svět. Já jsem tu pro něj a on pro mě. To pouto, které mezi člověkem a psem vznikne, se nedá přetrhnout. Pes se na tebe neurazí, neopustí tě, má čistou radost jenom z toho, že dýcháš vedle něj. Když jsem byl malý, měli jsme německého ovčáka Hakiho. První pes, první láska. A pak dlouho nic. Internát, spolubydlení, přespávání… život, kde pes neměl prostor. Až teď, když jsme měli s Klárkou vlastní byt, se přede mnou poprvé otevřela možnost mít psa znovu. A ne jen tak ledajakého — asistenčního. To slovo mi tehdy připadalo skoro jako kouzlo. Ještě předtím jsme museli vyřešit naši fretku Betynku. Byla to drobná chlupatá tyranka. Její oblíbená hra drž a nepusť spočívala v tichém zakousnutí se do kotníku nic netušícího asistenta, kterého pak držela déle než průměrný politik funkci. Většina asistentů pro tuhle disciplínu neměla pochopení — a hlavně odvahu — ...
Další informace