31. díl - Jak mi potkanice prorazila cestu na Karlovku

Většina dětí si přeje nějaké to zvířátko. Pejska, kočičku, morče, anakondu a tak. Já jsem nebyl výjimkou. Když jsme bydleli na vesnici a pak v Brandýse, měli jsme psa. Německého ovčáka Hakiho, jehož největším koníčkem bylo utíkat a nechat se tátou nahánět přes půl okresu. Poslouchal mě asi jako topinkovač, po kterém chcete, aby vám udělal smoothie. U babičky mi dělaly společnost zase kočky. U babičky v Sojovicích byl mým dlouholetým kamarádem Nácíček. Až po letech jsem pochopil, že to nebyl pořád ten samý, ale celá dynastie Nácíčků. O prázdninách jsem se staral o koťátka, které Nácíček přinesl a ano vůbec mi nepřišlo divné, že je to kocour. Byl jsem velmi bystré dítě.

Nikdy jsem ale neměl zvíře, které by bylo moje. Logicky, protože jsem přes týden jezdil na intr do Jedle. Jakmile jsem se přestěhoval do vlastního, začal jsem přirozeně o nějakém mazlíčkovi uvažovat. Tak mi vstoupila do života Mary Jane. Krásná černobílá potkanice. Jejím nejoblíbenějším pelíškem byly moje svetry. Vlezla si tam jedním rukávem a přes záda si vylezla na rameno, kde mi s oblibou oždibovala ouška. Občas mi ve svetru i usnula a jednou jsem na ni dokonce zapomněl a odjel s ní v klidu do města. Číšník nebyl moc rád, když mi pak vylezla v hospodě z rukávu na stůl. Ztuhl, pivo mu skoro zkvasilo v ruce a hosté u vedlejšího stolu začali sázet, jestli je to krysa nebo jen netradiční ozdoba svetru. Mít zvíře pro mě znamenalo možnost se o někoho starat. Když celý život péči přijímáte, je to příjemná změna.

V jedné neziskovce jsem konečně sehnal práci. Domluvili se s jednou pojišťovnou, že jim budou dělat telefonní support a domlouvat pojišťovákům schůzky. To spočívalo v tom, že jsem vzal Zlaté stránky a náhodně volal do menších firem. Třicetkrát denně jsem dostal lekci z českého folklóru v podobě pečlivě vybraných nadávek. Vydržel jsem to tři měsíce a dalších pět let se bál telefonovat.

V červnu konečně přišel den, kdy jsem se měl utkat s nepřítelem v podobě přijímacích zkoušek na Pedagogickou fakultu obor český jazyk a občanskou výchovu. Už v první třídě jsem říkal, že bych chtěl být učitel. Přijímačky pro mě opět byly čirým psychickým utrpením. Otevřením dveří se prohnal mou hlavou průvan. Test před sebou jsem viděl jako v mlze a tužka mi po papíru jezdila jako myš hledající sýr v bludišti. Když jsem po půl hodině otočil stránku, měl jsem pocit, že jsem objevil Nový světadíl. Jenže i tam byl test. 

Zázraky se ale očividně dějí a získaný počet bodů z testu mi stačil na postup do druhého kola. Tam jsem narazil na jistého pana doktoranda, kterému jsem očividně nepadl do oka a měl potřebu mě drtit na detailech. “Tak a je to, skončil jsem. Nejsem žádný studijní typ, kašlu na vysokou,” běželo mi hlavou. Naprostý zmar.

Na výsledek jsem ani nečekal. O pár týdnů později přišel dopis s červeným razítkem Karlovy univerzity. Měl jsem chuť ho hned hodit do koše a neunavovat se otevíráním. Klárka po něm ale neohroženě sáhla a s vervou sobě vlastní roztrhla obálku. 

“No, tak to je fakt blbý,” pronesla polohlasem.

“Jsem ti to říkal, rovnou to vyhoď,” opáčil jsem znechuceně.

“Blbý je, že se budeme asi míň vídat, protože tě vzali, ty pako,” vyhrkla a skočila mi kolem krku.

Bylo to pro mě naprosto neuvěřitelné. Byla to radost snad ještě větší než po maturitě. Konečně jsem nemusel pít na žal, ale na radost. Navíc přede mnou bylo léto a to vždycky nabídlo spoustu nových zážitků. Jen jsem ještě netušil, že mi tohle léto přinese zážitky, které mě naučí, že ani potkani ani Karlovka nejsou to nejdivočejší, co mě čeká.