30. díl - Jak jsem utopil kuřata a žal v sudu piva

 The First Holiday Garden Fekal Party - měla být legendární pařba, kterou jsme organizovali na zahradě Boba a jeho přítelkyně v Jirnech. S Kuřetem jsme se pustili do příprav. Pozvali jsme třicet lidí. Objednali sud piva, nakoupili patnáct kuřat na oheň (ano, Kuře se při tom cítil nesvůj) a nechali udělat 5 litrů gulášové polévky. Počasí nám přálo - parný den, jaký první červencový víkend uvařit na plotně. Pivo se chladilo a jen těšilo se, jak nám svlaží hrdla. Polévka tiše bublala na sporáku. 

Pipíp - “Prominte kluci, ale nakonec neprijedeme, uzijte si to.”

Pipíp - “Hele neco mi do toho vlezlo, uvidime se na tabore.”

Pipíp - “Kleklo nam auto, neprijedeme, sorac…”

Takové smsky začaly chodit jedna po druhé. S Kuřetem jsme jen seděli vedle sebe a očima těkali ze sudu piva na polévku a na ohniště s kuřátky. Všechno jsme to platili sami a chtěli to vybrat z příspěvků hostů. 

Cink cink. To nebyla smska. To bylo od branky. Tam stojí moji spolužáci z jazykovky Martin s Mirkem a s nima jejich kamarád Krysa. A to bylo vše. Nikdo další nedorazil. Sedm lidí na tolik jídla a piva? To máme 14 velkých a jedno malé pivo na osobu. Skoro třičtvrtě litru polévky a dvě kuřata na hlavu. Jedno jsme chtěli nechat Kuřeti, aby měl svůj vlastní kuřecí pohřeb a se všemi poctami vzdal hold památce padlých svého druhu. Tak to bylo hodně garden a hodně fekal. Ráno jsem se vzbudil na kanapi. Mžoural jsem a vedle mě byly nohy. Mozek se marně snažil nahodit motor. Tak ho v první chvíli napadlo pohnout vlastníma nohama. Ne, moje nejsou. Z díry v ponožce hrdě trčel palec a rozhlížel se po okolí. 

“Kdo je to?” vysoukal jsem ze sebe.

“Hmmňmpřch,” znělo jako odpověď. Mozek začal aktivovat další smysly a jedním z prvních byl bohužel čich. To jen uspíšilo mou touhu tu odpornost vedle sebe eliminovat.

“Haló, vstávej, vo.e,” zkoušel jsem to trochu drsněji. Něco se pohnulo a z prostoru od mých nohou vykoukla hlava Krysy.

“Neřeš to, jakoby se nic nestalo,” prohlásil lakonicky a vyhrabal se pryč. Kalhoty na sobě jsem měl, tak snad dobrý.

Po neúspěšných přijímačkách na vysokou jsem se začal snažit najít si práci. Měl jsem tou dobou hodně dobrou angličtinu, tak jsem věřil, že to něco najít nebude problém. Jak moc jsem se mýlil. Odpovídal jsem na inzeráty jak zběsilý. Dokonce jsem se registroval u profesní agentury. Ale byl rok 2001 a “bezbariérovost” zněla skoro sprosté slovo. Dostat se jenom na pohovor byl téměř nadlidský úkol. Když to vypadalo nadějně, že by si mě firma pozvala, zjistil jsem, že dostat se tam bezbariérově MHD trvá dvě hodiny. To by byl k mému pracovnímu úvazku ještě půl úvazek navíc. Každý schod se mi tehdy měnil v hranici mezi možností a nemožností. Metro nebylo dopravní prostředek, ale šachovnice s políčky, na která jsem nikdy nedosáhl.

Nakonec jsem si domluvil pohovory ve dvou firmách poblíž Stodůlek. Oba na pozici telefonního operátora. “S hubou problém nemám, spíš naopak,” říkal jsem si. První byl v úvěrové společnosti a bylo opravdu divné a celkem nepříjemné, že hlavní předmět zájmu bylo moje postižení. Nedivil jsem se, že nakonec přišlo zamítavé stanovisko. Druhý se jevil mnohem zajímavěji. Paní personalistka u českého internetového portálu mi sdělila, že má vystudovanou speciální pedagogiku a postižení pro ni není problém. Problém nebyl ani v mé způsobilosti k profesi. Peníze za práci pro mě v té době zněly přímo pohádkově. Tak jsme řešili pouze praktické věci stran bezbariérovosti. Firma sídlila ve zrekonstruovaném starém skladišti, takže se nedalo říct, že by byla plně bezba. Ale vyřešili jsme vstup, toaletu i místo pro práci. Odjížděl jsem z pohovoru s tím, že je prakticky hotovo a mám práci. Čekalo se jen na posvěcení vedení.

A k mému velkému úžasu to vedení zatrhlo. Důvod? Nedostanu se do kuchyňky a tudíž bych neměl stejné pracovní podmínky jako ostatní zaměstnanci. Jediné, co mi stálo mezi prací a nezaměstnaností, byla kuchyňka. Dveře do ráje kávovarů a mikrovlnky, do které jsem stejně neměl v plánu chodit. Nevzdal jsem se. Našel jsem dokonce možnost financování bezbariérových úprav na vytvoření pracovního místa pro člověka s postižením. Vše marné. 

Každé zamítnutí mi připadalo jako razítko „Nepotřebný“. Společnost mi tím psala do čela diagnózu, kterou jsem si nikdy nedal: nezpůsobilý. Bolelo to víc než neúspěch u přijímaček. Proč nás společnost nechá studovat a dělá tolik věcí, aby nás integrovala, když nakonec ta samá společnost o nás nestojí? Bral jsem to tehdy jako obrovskou křivdu. Zlobil jsem se na bariéry, na lidskou zabedněnost a na sebe. Že jsem taková nula, co ani neudělá přijímačky a vlastně o něj nikdo nestojí. Sklenička byla můj kámoš a Klárka ta, co mi držela hlavu nad vodou.

Byl jsem dole, ale ne na dně. Klárka mě vytáhla za límec zpátky nahoru a já si slíbil: těmhle bariérám vyhlásím válku. A tentokrát napořád.