29. díl - Jak jsem chtěl učit a skončil v hajzlu

 Pro mladého kluka patří mezi největší životní momenty, kdy dostane nebo si koupí svoje první auto. Jedna z věcí, která mě na mém postižení vždy upřímně štvala, byla nemožnost sednout za volant. V době mého dospívání byla bezbariérová doprava ještě v plenkách. Jízdu vlakem jste si museli objednávat i několik týdnů dopředu. Metro bylo víc bariérové než bezba. Nízkopodlažní tramvaje jezdily tak maximálně v Olomouci. Bezba autobusy jezdily jen na pár linkách MHD a meziměstské byly naprosté sci-fi. Takže jedině auto nám mohlo dávat jakous takous svobodu. 

A tak se stalo, že jsem si pořídil svou první dodávku, abych s sebou mohl vozit i kámoše na kárách. Peněz nebylo mnoho, a tak jsem vzal vděk ojetinou Kia Besta. A přátelé nebylo to obyčejné auto. Bylo kouzelné - předchozí majitelé byli divadelníci a vozili v něm rekvizity a loutky. Bílá plechová krabice, na které zůstaly vytlačené stopy po cirkusáckých nálepkách – kašpárci, rolničky, zbytky glitrové slávy. Uvnitř šedý interiér, motor schovaný pod sedačkou řidiče, takže povídat si za jízdy vyžadovalo megafon… nebo aspoň pořádný plíce. Kia se odmítala rozjíždět jinak než na druhý rychlostní stupeň. Při rychlosti 110 na dálnici se tvářila, jako by byla na runwayi a třásla se nedočkavostí, kdy konečně roztáhneme křídla. Zkrátka ideální punkové auto pro punkového myopata.

Vztah s Klárkou její rodina příliš neschvalovala. S maminkou jsme na toto téma měli rozhovor, který nedopadl příliš dobře a řekli jsme si oboustranně pár peprných slov. To vyústilo v to, že Klárka měla absolutní zákaz se se mnou scházet. Nebylo asi lepší metody, jak náš vztah posílit. Můžeme směle použít i obligátní rčení o zakázaném ovoci a jeho chuti. Romance jako z Romea a Julie. Tajná dostaveníčka v parku, když šla z brigády. Dokonce i chození za školu s okoukanou výmluvou “jdu k doktorovi.” Naštěstí neexistovalo nic jako sdílení polohy. 

Jedno Klárčino “za školou” spočívalo v tom, že se mnou šla na závěrečné zkoušky na jazykovku. Ty jsem s přehledem udělal a potom jsme si mohli vychutnat romantickou procházku po Kampě. Červnová Kampa zalitá ranním sluncem. Uličky ještě prázdné, bez turistického šumu. Našim polibkům a stiskům ruky přihlíželo jen hejno kachen, které se houpalo na vlnkách Vltavy, jako by si taky užívaly volno.

Je asi dobré říct, že jsem to tehdy měl nastavené tak, že jsem si od Klárky nechtěl nechat pomoc. Nechtěl jsem, aby nám asistence ovlivňovala vztah. K tomu mě donutila až nouze zhruba po roce a půl vztahu, kdy se mi na společné procházce v Prokopském údolí. Z ničeho nic to přišlo. Ne takové to „možná bych si za hodinu odskočil“, ale rovnou plná mobilizace. Můj měchýř se proměnil v nervózního generála, co stojí nad mapou a křičí: „Okamžitě vyklidit oblast!“. Já se snažil zachovat klid, jako by se nic nedělo. Klárka si všimla a začala mě přemlouvat, ať jí dovolím pomoct. Ale já byl tvrdohlavý – přece nebudu kazit image nezávislého kluka kvůli jednomu malému čůrání. Jenže s každým dalším kamínkem na cestě jsem cítil, jak mi v hlavě bliká červená kontrolka. A k tomu to zurčení potoku - ten zvuk by zlomil i Chucka Norrise.

Ten rok jsem vsadil vše na jednu kartu - přihlášku jsem poslal jen na Peďák. Na přijímačky jsem se poctivě připravoval. Jenže… Přijímačky na Peďák. Nervózní jsem byl už doma, ale říkal jsem si: „To zvládneš, dej si jen lehkou snídani.“ Jo. Lehká snídaně. A k tomu tréma, která se u mě neprojevuje studeným potem, ale neodbytným, naléhavým signálem z útrob. Ne takovým tím, co můžete ignorovat, ale tím, který si vezme rukojmí a vyjednává: „Buď půjdeme hned, nebo to uděláme tady.“

Sedím v aule, test přede mnou, kolem šustí papíry a mně v břiše zní tuba. Každá minuta je věčnost, každá otázka v testu se vlní jako toaletní papír na reklamě. V hlavě jedu strategii: „Vydržím do poloviny? Do deseti otázek? Aspoň první stránku?“

Po dvaceti minutách jsem věděl, že tenhle boj prohraju. Nebyla možnost odejít a vrátit se, takže jsem to musel vzdát. Odevzdal jsem skoro prázdný test a v doprovodu paní dozorkyně sprintoval do míst, kde se písemky nepíšou, ale tisknou.

Co teď? Vysoká škola se nekoná. No nic, zkusím si najít nějakou práci…