27. díl - Jak jsem prodával sny a rušil noční klid

 Dívku v modrém tričku jsem začal v našem bytě potkávat relativně často. Jmenovala se Klárka a bydlela s mamkou a dvěma sourozenci v prvním patře. Často chodila na návštěvy za Martinem. Bylo jí 15 a sem tam jsme prohodili pár slov. V tu dobu chodila s Honzou - klukem, který dělal civilku. 

Martin dostal podnikatelský záchvat, a tak jsme si v domě pronajali spodní nebytový prostor. Vybavili jsme ho počítači a lovili drobné zakázky. Dokonce jsme si zřídili terminál Sazka. Museli jsme kvůli tomu absolvovat školení na centrále společnosti. Pro mladé kluky to byl celkem zážitek. Asi poprvé v životě jsem se ocitl v nějaké administrativní budově. Naleštěné kliky, luxusní svět korporátu, který profituje z lidské touhy po bohatství. Obchod se sny, jež se vynoří jako pohádka, ale většinou končí pouhým „a zase se bude muset makat.“

Věděli jsme, že budeme muset začít generovat nějaké finance. Po škole jsem se učil základy typografie a pomáhal se sazbou skript, což pro mě byl ve finále očistec. A když  jsem zjistil, že jsem si vydělal zhruba 15 Kč za hodinu, věděl jsem, že tady svůj první meloun nezasadím.

Kancelář postupně sloužila i jako jakési komunitní místo pro setkávání, což občas vedlo k rušení nočního klidu. Zpětně opravdu chápu, že sousedé nebyli úplně nadšení z našeho úchvatného nápadu hrát s gymnastickým míčem fotbal na parkovišti před domem v deset večer. Opravdu ale nerozumím, jak je možné, že tenhle předchůdce fotbalu na elektrických vozících nezískal masovou oblibu právě v domě plném lidí s električáky.

Naše komunitní veselí vyvrcholilo oslavou Silvestra, na kterou dorazili i někteří sousedé. Přidala se i Klárka, a s Kuřetem jsme se ji nepokrytě snažili trochu svést na scestí. Možná jsme jí trochu vyhrožovali, že pokud si s námi nedá frťánka, zazvoníme na její maminku. A protože jsme v kanceláři nemohli kouřit, vylákali jsme tu chuděru mladou na zadní schodiště, kde jsme si od ní v závětří nechali připalovat cigárka. Pak tam s námi chvilku seděla a pěkně jsme si povídali.

„Tak ty chodíš s Honzou, jo?“ rozhodl jsem se jít k věci.
„No, chodím…“ odpověděla, ale její hlas neoplýval jistotou.
„Tak to je fajn. Ale myslím, že brzo budeš chodit se mnou,“ řekl jsem s úsměvem a předstíranou sebejistotou.
„Jasně. A hned potom vyhraješ jackpot v loterii, zhubneš pět kilo a začneš pít čaj místo rumu.“ utřela mě s velkou grácií. Popřála dobrou noc a nechala nás napospas zbytku noci.

Po Silvestru se mi vrátila má oděvní a kuřácká lehkovážnost a dostal jsem zánět průdušek jako kráva. Tři lednové týdny jsem ležel na posteli jako lazar. Jediný, kdo mě občas navštěvoval, byla Klárka. Tak nějak vyměnila návštěvy u Martina o dveře vedle. Její návštěvy byly jako horký obklad pro duši, které tlumily kašel i samotu.

Jednou mě přišel z civilky vykoupat právě její Honza.
„Ty chodíš s Klárkou z prvního?“ zeptal jsem se přímo.
„Jestli se tomu tak dá říkat, tak asi jo,“ ušklíbl se divně kysele.
„A co kdybych se jí začal dvořit?“ vyhrkl jsem rádoby s humorem.
„Volná soutěž,“ pronesl jen suše.

Fajn. Nechť hry započnou.