26. díl - Jak jsem objevoval nové planety

 Začal jsem si zvykat na nový životní rytmus. Svoboda – ach, ta svoboda! Opojná jako první doušek studeného piva v parném létě. Omotá vás kolem prstu, pohladí po hlavě a slíbí nekonečný mejdan bez dozoru. Jenže pod jejím hedvábným pláštěm se potichu krčí odpovědnost – a ta si na sebe dřív nebo později vezme pořádně tvrdé boty. Když jste mladí a hladoví po životě, snažíte se ji zahnat do nejspodnějších kapsiček, těch, co před praním nikdy neprohledáte. Jenže hlad přijde. Nejen ten v žaludku, ale i hlad po čistém triku. Prádlo ve skříni se ztenčuje a v rohu pokoje roste hromada, která nevoní po žádné svobodě – spíš po biologickém experimentu. A co je nejhorší: tady už neexistuje zaklínadlo jménem "mamka".

Pojmete tedy nápad, že byste si uvařili. Otevřete ledničku a světlo v ní jen ironicky nasvítí prázdnotu tak hlubokou, že by si tam lední medvěd mohl v klidu natáhnout nohy. Napadne vás, že by to možná vyřešila hospoda – ta věrná náruč smaženého a naraženého. Jenže rychlý pohled do peněženky a následný výpočet o dvou neznámých (kde x značí počet dní do výplaty invalidního důchodu a y počet dní, co bez jídla vydržíte) naznačí, že tahle rovnice směřuje k variantě „Dalibor v hladomorně“. Akorát bez houslí, protože můj hudební sluch se při rozdávání asi zasekl ve frontě.

Takže začnete plánovat potraviny a vyrážíte na nákup. V obchodě se cítíte jako mimozemšťan, který právě objevil, že kromě domovské planety s alkoholem a mraženými pizzami existují i jiné světy. Třeba zelenina. Nebo čočka. Planety, které jste dosud míjeli jako podezřelé mlhoviny na okraji galaxie.

A jako správný objevitel nových světů pokračujete ve své pouti za životem, který by nemusel nutně skončit návštěvou hygienika nebo výživového poradce. Ani horu prádla ale nepřimějete zmizet výhružným pohledem nebo upřímně míněnou modlitbou. O existenci pracího prášku jste sice něco zaslechli, ale aviváž? To je pro vás asi tak srozumitelná jako kvantová mechanika pro vynálezce klínového písma. Navíc na všechny tyto činnosti potřebujete osobního asistenta. A tak nezbývá než opět usednout k telefonu, otevřít kalendář a začít koordinovat pomoc – jako generál bez armády, zato se špinavými trenkami a deadline v koši na prádlo.

Ve spolubydlení na Hůrce jsme na to byli sice tři, ale je třeba si uvědomit reálie té doby. Zákon o sociálních službách tehdy ještě neexistoval, takže osobní asistence byla spíš slovo z budoucnosti než reálná pomoc. Naši spolubydlící chodili přes den do práce a my jsme měli k dispozici jen civilní službu v domě. Jenže ta byla pro celý barák – a kluci z civilky, jakkoliv ochotní, prostě nemohli dělat zázraky.

Měli jsme ale velké štěstí. Narazili jsme na organizaci, která nám mohla posílat osobní asistenty – a dokonce pro nás našla sponzora, který tuhle pomoc šlechetně platil téměř čtyři roky.

Postupně jsme začali navazovat první sousedské kontakty. A pak jednoho dne… jsem se vrátil ze školy. Cestou do pokoje jsem minul dívku v modrém tričku. Nepatřila k civilkářům, neznal jsem ji. Jen se na mě usmála. Vřele, tiše, bez očekávání. Jako by mě na okamžik zahlédla až za vozík. Nezůstalo po ní nic – jen ten úsměv, co se mi v paměti zabydlel dřív, než jsem stihl zavřít dveře pokoje. Ale to už je jiná kapitola.