25. díl - Jak jsem nebyl hodný chlapec

 Rozchod s Kákou jsem v hloubi duše tušil, ale stejně na mě dolehl víc, než bych si chtěl přiznat. Byl to ten typ rozchodu, co ti zalehne srdce jak těžká deka, ale stejně ti je zima. Jako nevyzrálý kluk jsem to řešil tím nejpitomějším způsobem. Alkohol byl tehdy moje modlitba, kterou jsem odříkával v panácích. Když jsem zrovna nepařil na kompu, tak jsem tahal Petra s Kuřetem po barech. Z tohohle alkoholicko-herního kolotoče mě vytrhl tradiční letní tábor s KIMem. Ten rok jsme změnili působiště a vydali se do Chotěboře, kam jsme zatím jezdívali pouze na kratší velikonoční či podzimní srazy.

Ten rok nám opravdu nepřálo počasí. Byla zima a pořád pršelo. Všichni po pár dnech začali být nemocní. Mě začalo bolet v krku zhruba v půlce pobytu. A tak jsem vymyslel skvělou medicínu - svařák s citronem. Vypil jsem postupně asi čtyři a zjistil, že účinek je zhruba stejný jako homeopatie na zlomenou nohu. Tak jsem se rozhodl změnit medicínu na fernet. Ten ve mě mizel jak výčitky po posledním rozchodu. Ráno jsem se… no, ne tak úplně vzbudil – spíš se kolem mě mihla realita jako stín zdravotnice Olči. Říkala něco o horečce 39 st. Pak mě spolkl čas. Jako bych zmizel na pár hodin do jiné dimenze, kde místo hodin tikaly kapky potu. Opravdu jsem procitl kolem páté odpoledne. A světe div se. Horečka nikde. Bolest krku pryč. Tak jsem se najedl a šel jsem strašit na večerní bojovku. Do konce pobytu jsem byl nejzdravějším člověkem tábora. A pak mi ještě někdo vykládejte, že alkohol škodí zdraví.

Druhou polovinu pobytu jsem zaměřil svůj radar na praktikantku - říkejme jí Lenka. Byla s námi poprvé. Čerstvě po maturitě, vypadala jako ideální převoznice přes rozvodněné emoce. Ano milí čtenáři, nezachoval jsem se jako genteman a rozhodně na to nejsem hrdý. Prostě jsem chtěl jen někoho, kdo mi pomůže zapomenout. Lenka za mnou jezdila i po táboře a bohužel se ukázalo, že rozhodně nesdílela mou představu o nezávazném užívání si. Lenka chtěla stavět dům a já se přišel jen ohřát u krbu. Byla moje mostová loď – jenže já už stál suchou nohou na břehu a dál plout nechtěl. Promiň.

V září jsem nastoupil na jazykovku, kde jsem se chtěl zlepšit v angličtině. Jedna z mála dostupných byla na Tržišti. Škola mi vyšla vstříc a dala mi třídu v přízemí. Paráda. Ale jen na půl.

Rok 2000 a bezbariérová doprava? Sci-fi. MHD tehdy hrála hru: "Dostaň se do školy, aniž bys použil schody – pokud to zvládneš, vyhráváš."

Abych stihl výuku na osmou, musel jsem jet speciálním autobusem H3 v 6:45. Vysadil mě na Klárově, odkud mě čekala pěší výprava Valdštejnskou ulicí. Ve škole jsem byl už v 7:30 a zbytek času proseděl v potemnělé třídě, kde bylo víc ozvěny než života.

Každé ráno byl malý logistický epos.

První den. Nová škola, nový začátek. A já sám mezi lidmi, kteří nevědí, jak moc jiný svět za sebou tahám. Nikdo mě tam neznal. A já netušil, jestli budu v jejich očích exot, neviditelný, nebo jen kluk na vozíku. A tak jsem si sedl hned ke dveřím. Blízko úniku – kdyby bylo nejhůř. Začali se pomalu scházet první spolužáci a já čekal, kdo si sedne vedle mě. Lavice pomalu plnily a místo vedle mě zelo prázdnotou. Už přišla i lektorka a pomalu začínala hodina, když do dveři vtrhl udýchaný mladík. Viděl první volné místo vedle mě: “Čau, máš tu volno?” Tak jsem poznal Martina.

Martin byl moje krevní skupina. Rocker tělem i duší. Dokonce dělal basáka v kapele Tři dny den, jejichž největší hit “Tři dny za den, neutečeš zadem” jste jistojistě nikdy neslyšeli. Martin mi pak v rámci školy dokonce asistoval, což bylo velmi výhodné, protože byl de facto placený za chození do školy. Já byl na oplátku trochu bystřejší student, takže jsem mu pravidelně napovídal. Toho si rychle všimnul i Mirek. Kudrnatý mladík z lavice před námi. Martin hrál na basu. Mirek taky. V jednu chvíli jsem měl pocit, že mě přitahují výhradně rytmické spodky. 

Tak začal můj velmi svobodomyslný studentský život. S klukama jsme byli dobrá parta. Po škole mi pomáhali často krátit čas čekání na autobus, který jezdil jen jednou za dvě a půl hodiny. Výuka končila v 11:30 a bus mi jel až v 12:45. Tak jsme se toulali na Kampu – někdy si zahulit, někdy na jedno. No a když kluci nemohli, krátil jsem si čas tím, že jsem jel pěšky přes Karlův Most, Staromák a Celetnou autobusu naproti na náměstí Republiky. Tento každodenní sport v kličkování mezi turisty zapříčinil, źe jsem uměl volat “POZOR” v sedmi jazycích a naučil se místopis Starého města. Taky jsem za Kotvou objevil půjčovnu cédéček, která se stala mým vděčným útočištěm před deštěm a zimou.  Cédéčka jsem vracel každý týden, ale pocit, že vracím i něco ze sebe, se mě držel o něco dýl.

A tehdy jsem poprvé cítil, že se něco láme. Jen jsem ještě netušil co.