24. díl - Jak jsem rozpouštěl lásku v slzách a dýmu

 Bydlet v pokoji s balkonem a výhledem na kostelní věžičku bylo jako dostat na startovní čáře života medaili za styl. Může si kluk po maturitě přát lepší start do života? Byt byl v poměrně novém domě kousek od stanice metra Hůrka. Dnes bys to tam nepoznal - okolí je beznadějně zastavěné. V létě 2000 tam nestál ani Kaufland, který začali stavět těsně po našem nastěhování. 

Byt byl v šestém patře a měl luxusních 200 metrů čtverečních. Já jsem měl pokoj v nejzazším koutě trochu “mimo dění.” Poskytoval však větší soukromí. Martin měl pokoj v samém centru bytu, aby měl o všem přehled. A Kuře měl pokoj místo kuchyně, kterou jsme přestěhovali pod schody. Vršek bytu nebyl bezbariérový a bydleli tam “asistenti.” Vznikly tam úpravami prakticky dvě plnohodnotné bytové jednotky. Prvními nájemníky byl kamarád Petr se svou partnerkou Olinkou a během prvních měsíců i Bobo.

Velkou výhodou bylo, že v přízemí domu byla asistenční služba zajišťovaná mladými kluky na civilní vojenské službě od o.s. Homini. Ti nám poskytovali pomoc během dne, kdy naši spolubydlící byli v práci a byli prakticky na zavolání. Pokoj jsem si mohl vybavit díky darovaným penězům od babičky. Největší výdaj představoval fungl nový počítač, který zvládal hlavně nejmodernější hry jako Half-life, Hitman, Fifa a NHL 2000. Já a osm hodin hraní denně? Tehdy se tomu říkalo pařan. Dnes by mě poslali na detox. Virtuální svět byl pro mě jako kouzelný plášť – když jsem ho oblékl, nic mě nezastavilo. Asi mě na hrách i vzrušovalo to, že jsem mohl dělat věci, které v reálném životě nešly. Hrál jsem fotbal, hokej, jezdil auty a na motorkách. Virtuální svět nemá bariéry. Můžete se stát kýmkoli chcete.

V tom reálném se ale schylovalo k nevyhnutelnému. Asi dva týdny po našem nastěhování měla přijet malá Káka se kamarádkou velkou Kákou. Věděl jsem, že náš vztah skomírá, ale pořád jsem si říkal, že se ještě třeba dá zachránit. Uvidí nový byt. Uvidí, že jsem vlastně dospěl a mám potenciál něco nabídnout. Časem by se třeba mohla i přistěhovat? Koupil jsem kytici a čekal až zavolají od metra, že jsou tu, abych pro ně dojel a doprovodil je. Měly přijet kolem desáté dopoledne. Odbilo poledne a ony nikde. Druhá hodina - nic. Byl jsem jak kočka v pytli. Ve čtyři konečně telefon: “Jsme tady, ha ha ha.” To mě dopálilo. Čekal jsem jak debil, nemohl se jim dovolat, říkal jsem si, co se jim asi mohlo stát. Víte, já nesnáším nedochvilnost. Jeden důvod je, že jsme s mámou chodili všude pozdě a vždycky jsem za to mohl já, protože jsem nebyl dost rychlý. No a taky jsme takto čekali jednou na tátu a ten nikdy nedorazil (více v 6. dílu).

Vzal jsem puget a jel na metro. Tam jsem potkal ty dvě velice veselé a ani s náznakem studu. Dal jsem Káce kytku a letmou pusu s výčitkou v očích.

“Měly jste přijet v deset, ne? Jsem měl docela strach, kde jste?” rýpnul jsem si.

“No my jsme si udělaly ještě výlet na Konopiště cestou,” řekla s naprostou samozřejmostí v hlase malá Káka.

“Tak to je velká škoda, že nemáte telefon a nemohly jste ho vzít, nebo alespoň napsat blbou smsku,” přepnul jsem do režimu pasivně agresivního pilota formule.

Přišli jsme do bytu a holky se začaly se všemi vítat a já jako bych tam nebyl. Nevěřil jsem té lhostejnosti, kterou mě přecházela. Vytratil jsem se na balkón a zapálil si cígo. Po chvilce za mnou přijel Kuře. “Co se děje? Ona na tebe nějak peče?” Krčil jsem jen rameny.

V tom přišla Káka na balkon a Kuře decentně vycouval. Proběhla rychlá výměna názorů na téma “Přece se nic hrozného nestalo,” přes “Já měl celkem strach a tŕeba jsem se na tebe po těch několika měsících i těšil,” až po “No tak pardon, že jsme se s kamarádkou chtěly trochu pobavit!” Slova mezi námi odkapávala jako voda z kohoutku, co se nedá dotáhnout. Každé mě bodalo do břicha, i když jich nebylo moc. Zavládlo ticho. Koukal jsem dolů z balkonu a kroutil hlavou. “To je docela blbej konec, ne?” pronesl jsem tiše a po očku se na ni podíval. Nic neříkala. Jen tam stála a pak jen pomalounku přikývla.

Nečekal jsem na nic. Vrazil jsem do svého pokoje, popadl plechovku s tabákem a trávou, dojel si pro Kuře a pokynutím hlavy ho vyzval, že jedeme. Beze slova mě následoval. Dojeli jsme mlčky do parku pod tubus metra. Tam jsem vytáhnul už ubaleného jointa “poslední záchrany.” A svou frustraci, smutek i vztek pomalu rozpouštěl v opojném bílém dýmu jako kostku cukru v hořkém čaji. To mi v tu chvíli stačilo. S nejlepším kámošem mlčky sedět, rozumět si beze slov a pomalu se odpoutávat od první opravdu velké lásky — té, která do mého života vtrhla nečekaně jako světlo do Mariánského příkopu, na chvíli rozjasnila temnotu a pak odplula jako labuť mizící v zapadajícím slunci.

Po návratu do bytu jsem se zavřel sám v pokoji a začal plakat. Po chvilce přišla Káka. Sedla si ke mě na postranici, objala mě a hladila po vlasech. Zabořil jsem uslzené tváře do její halenky, do které se slzy začaly hned vpíjet. Nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Pak mi jen zvedla hlavu, usmála se, políbila mě do vlasů a odešla. Byl to konec vztahu, který se nerozpadl s třeskem, ale pomalu vyhořel, jako nedopalek na parapetu. Zavřely se za ní dveře, a jakoby s nimi na věky i ta verze mě, která ještě doufala. Od té chvíle jsem ji už nikdy neviděl.