23. díl - Jak jsem se odústavnil

 Maturita, maturita. Proč se nás tak mocně týká? Oč by bylo více síly pro sekyry, dláta, pily, nebýti té maturity. Takto jsme si upravili se spolužákem Honzou klasickou cimrmanovskou báseň. Slovní hříčky nás bavily. Romantičtí básníci se podle naší učitelky utíkali do světa, který si vysnili. My jsme se s Honzou utíkali každé ráno do školy, kterou jsme si nevysnili. Podobných hlášek jsou naše telefonáty i po letech plné. 


K maturitě nás došlo pět. Lidé na gympl v Jedli často koukali s despektem. Musím ale říct, že některé předměty byly podle mě opravdu na vysoké úrovni. Záleželo na vyučujícím. Matematika, čeština, chemie, fyzika - to byly předměty, kde nás učitelky celkem drtily. Oproti běžným gymnáziím, kde bylo hodně studentů, jsme měli za pololetí z každého předmětu i ke dvaceti známkám a pravidelná příprava byla nutná. 


Ano, měli jsme i učitele, jako byl legendární pan Chilčenko, kteří nás toho moc nenaučili. Přesto této pedagogické legendě, která již bohužel není mezi námi, vzdávám hold. Byl to neskutečně chytrý a zcestovalý muž. Byl vtipný, šarmantní, ale také naprosto neorganizovaný. Byl mým třídním od páté třídy základky až po maturitu. Učil biologii a zeměpis. Childa (jak se mu říkalo) byl matlachachista par excellence – kdyby se chaos mohl učit od člověka, zapsal by se k němu do semináře. Je udivující, že se vůbec dožil naší maturity. Životopisná dramata jeho života by se mohla jmenovat takto: Muž, který se ztratil ve stepi, Muž, který si sedl na koš s kobrou nebo Muž, kterému přejel hlavu motorový člun. Childa byl legenda. Jen bohužel postrádal schopnost učit a vysloveně si říkal o to, abychom ho zlobili a dávali mu co proto. Jeho práce s třídní knihou, kružítkem, gumou a korekční páskou byla obdivuhodná. Vypadalo to, jako když Picasso maluje záznam o docházce. “Jé, Honzo, já to zkazil,” říkal pokaždé, když měl přijít Honza zachraňovat třídnici. Měli jsme ho moc rádi a snad se za naše vtípky na jeho účet tam nahoře neškaredí.


Přišel den zkoušky dospělosti. Učitelé byli možná nervóznější než my. První čeština - Drda, uf, výborně. Potom angličtina - My hobbies - thank God - výborně. Dějepis - rozdíl mezi kulturou v byzancké říši a západní Evropě, neeee, podotázka Marie Terezie zachránila dvojku, ale bylo to spíš z milosti, aby mi nekazili průměr. Poslední byla výpočetní technika - e-mail, pohoda, výborně. Hop, hop matura, dostali jsme za bura.


Týdny po maturitě v Jedli byly asi nejbezstarostnější v mém životě. Přijímačky na vysokou školu jsem moc nehrotil, protože jsem tam stejně nechtěl a měl jsem domluvenou jazykovku. Byt na Hůrce byl pomalu hotov a mě čekala úplně nová životní etapa. V Jedli jsem strávil čtrnáct let. Když se mě někdo ptá, jestli bych radši nechtěl chodit na běžné školy, tak mu popravdě odpovídám, že asi ne. Měl jsem velké štěstí na dobu a na lidi kolem sebe. Ti mě formovali do života. Jsem opravdu vděčný za to, že jste byli součástí mého života. Seznam by byl dlouhý, ale přesto vyjmenuju pár stěžejních lidí a třeba se někteří poznají. Takže díky Honzo, Zdeňku, Lucko, Květo, Franto, Andreo, Petře, Pavle, 3x Jirko, 2x Radku, Tomáši, Ondro, Lůďo, Ivano a Marcelo. Všem ostatním spolužačkám a spolužákům, vychovatelkám a vychovatelům, učitelkám a učitelům, sestrám, civilkářům, rehabilitačním a řidičům děkuji a omlouvám se, ale seznam by byl dlouhý. Jen kuchařkám teda neděkuji. To se totiž vážně nedalo… pardon.


No a teď s úsměvem a odvahou do nového života…



Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

1. díl - Jak jsem zemřel

Obrázek
Znáte to. Vždycky, když si myslíte, že je život báječný a vše jde správným směrem, někdo se rozběhne a vší silou vás kopne do nejchoulostivějších míst. Život mi rozdal karty a já se s nimi snažil hrát svou partii, jak jsem nejlépe dovedl. Budoval jsem sobě a své rodině život, kde budeme v bezpečí. Budeme žít v zájemné harmonii. S úctou jednoho k druhému. Vše se zdálo skvělé. Těžké chvíle jsme přečkávali a jeden druhého drželi a mohli se o sebe navzájem opřít. Naše vztahy byly vzájemně pečující a respektující. Psal jsem práce o tom, jak se i s poměrně těžkým postižením dá žít plnohodnotný život. Přednášel jsem o tom na školách. Bojoval za právo, abychom jako lidé s postižením mohli mít rovné příležitosti a přístup k asistenci, kterou k životu nevyhnutelně potřebujeme. Abychom naše rodinné vztahy neničili vzájemnou, občas až toxickou závislostí. A pak jsem zemřel… Ale začněme od začátku. Tento blog vzniká v těžkém životním období. Cílem je ukázat váženému čtenáři, jak člověk, který s...
Další informace

37. díl – Jak jsem hledal doma a našel Čerňák

Obrázek
  Doma je místo, kde si můžeš sundat masku a zůstat jen sám sebou. Jenže já jsem si svoje „doma“ nikdy pořádně nevybudoval. Od první třídy jsem víc času trávil na internátu v Jedli než u rodičů. Můj pokoj byl vždycky cizí – sdílený s dalšími dvěma až třemi lidmi, jejichž chrápání ani plakáty jsem si nevybíral. Na Hůrce to bylo jiné. Tam jsem měl skoro svůj pokoj. Panelák s výhledem na západy slunce, co se odrážely v okenních tabulkách, které ještě voněly novotou. Byla to taková naše malá oáza – civilizovaný kus Prahy, kde i sypání soli na chodníky mělo systém. Hůrka byla svět, kde se dalo dýchat. A pak přišla nabídka na vlastní byt. Magistrát mi v lednu 2004 poslal dopis, který měl změnit můj život. „Nabízíme vám byt na Praze 14.“ Znělo to jako výhra ve sportce. Jenže v našem domě tehdy nebylo nic volného, a tak jsem s Klárkou dostal adresu: Černý Most . Klárka se rozzářila – prý tam vyrůstala. Věděla, že přežijeme. Já jsem tam byl jednou, na nákupech vánočních dárků, a od té doby...
Další informace

39. díl - Jak jsem našel parťačku na čtyřech

Obrázek
  Pes. To bylo pro mě vždy velké téma. Můj vztah k nim je hluboký. Pes nevidí postižení. Vidí jen mě. Parťáka. Bytost, se kterou sdílí svět. Já jsem tu pro něj a on pro mě. To pouto, které mezi člověkem a psem vznikne, se nedá přetrhnout. Pes se na tebe neurazí, neopustí tě, má čistou radost jenom z toho, že dýcháš vedle něj. Když jsem byl malý, měli jsme německého ovčáka Hakiho. První pes, první láska. A pak dlouho nic. Internát, spolubydlení, přespávání… život, kde pes neměl prostor. Až teď, když jsme měli s Klárkou vlastní byt, se přede mnou poprvé otevřela možnost mít psa znovu. A ne jen tak ledajakého — asistenčního. To slovo mi tehdy připadalo skoro jako kouzlo. Ještě předtím jsme museli vyřešit naši fretku Betynku. Byla to drobná chlupatá tyranka. Její oblíbená hra drž a nepusť spočívala v tichém zakousnutí se do kotníku nic netušícího asistenta, kterého pak držela déle než průměrný politik funkci. Většina asistentů pro tuhle disciplínu neměla pochopení — a hlavně odvahu — ...
Další informace