22. díl - Jak jsem se chtěl prát

 Při návratu do Jedle jsem se cítil jsem se jako dezertér, který přiznal, že na svobodu ještě nemá. A současně – možná poprvé po měsících – jsem si mohl zase trochu vydechnout. Jedna sestra mi sice svým chováním dávala jasně najevo “Nic jiného jsme ani nečekali, bylo otázkou času, kdy přilezeš zpátky,” ale jinak jsem cítil podporu a ocenění, že jsem to zkusil. A pohledem do zpětného zrcátka přiznávám, že si nejsem jistý, jak bych odmaturoval, kdybych zůstal ve volnomyšlenkářském režimu na Hájích.

Byl přede mnou poslední půlrok v Jedli. Poslední půlrok jistoty neomezené péče a jídel pětkrát denně. Žádost o byt stále visela někde na Magistrátu. Ztrátou bydlení na Hájích jsem přišel i o možnost trávení času s Kákou. V zimě se k ní na chatu jezdit nedalo, takže se náš vztah na příští měsíce smrskl pouze na telefonáty. A začal trpět.

Blížilo se podání přihlášek na vysokou školu. Výběr byl na počátku 2000 kvůli bariérovosti velmi omezený. Moje vysněná žurnalistika naprosto nepřicházela v úvahu. Přihlášky tak nakonec letěly na Pedagogickou fakultu - český jazyk a historie, Filozofickou fakultu - historie a jen pro srandu i na Právnickou fakultu. Musím se vám k něčemu přiznat - já nejsem studijní typ. Nikdo mi to nevěří. Ale opravdu. Memorování vědomostí mě strašně nebaví. Takže jsem si sice podal přihlášky, abych učinil zadost tlaku svého okolí, ale ve skutečnosti jsem měl jasný plán jít na jazykovku a udělat něco se svou angličtinou. Nemít postižení, odjel bych někam do Anglie a nějaký čas tam pracoval. 

Koncem března slavila Káka narozeniny a já měl konečně možnost za ní jet. Věděl jsem, že se kolem ní motá nějaký kluk, ale byl ještě mladší než já, takže jsem to nebral vážně. Jenže její přijetí bylo chladné. Jako bych se tam ocitl omylem – mezi jejími přáteli jsem se cítil jako nábytek, co nepatří do místnosti.

Uprostřed večera ke mně ten kluk přišel. Jmenoval se, tuším, Lukáš. Zeptal se, jestli si může promluvit – někde v klidu. A jestli mě může odvézt.
Dodnes nechápu, proč jsem kývl. Možná ze zvědavosti. Možná z čirého masochismu.

Nikdy předtím nevezl vozík, ale nějak mě doklopýtal až do nedalekého baru. Objednal panáky, zapálil cigarety a mlčky jsme seděli naproti sobě.
Kouř mezi námi visel jak výčitka.

„Ty chodíš s Kákou, jo?“
Byl děsně nervózní. A mně docházelo, že jsem se ocitl v úplně cizím příběhu.
Sedmnáct. Vlnité vlasy. Džínová košile. Vesnický buran s bolavým srdcem. Bylo na něm vidět, že by celou situaci nejraději po venkovsku použitím hrubé síly, ale moje tělesná konstituce mu připomněla, že by to byla zbytečně jednostranná řežba. Koneckonců bylo jasné, že jako morální vítěz bych ze souboje vzešel já a on by si u Káky rozhodně nepomohl. Vlastně jsem si ve skrytu duše i trochu přál, aby mi jednu ubalil.

„Chodím,“ řekl jsem a dál netušil, kam to míří.
„Já ji miluju,“ vyhrkl po další odmlce.

Co já s tím mám dělat?
Říkal jsem si v duchu: Co tu dělám? Sedím v baru s klukem, co má o tři roky míň a právě mi vyznal lásku k mojí holce.
Byl úplně bezradný. A já taky. Mám ho snad vyprovokovat k úderu, aspoň by se trapnost rozplynula v kouři a krvi.

„Tak co vy dva tu děláte?“ ozval se za mnou hlas Káky.
Byla naštvaná. Na něj. Možná i na mě.
Odvezla mě bez dalších slov. A mně začalo docházet, že ji ztrácím.

V dubnu se konečně ozval telefon. Byl to Martin: “Dostali jsme byt pánové,” zněla ta líbezná slova. Během týdne byla prohlídka bytu v Kodymově ulici na Hůrce. Byl to nádherný mezonetový byt. Potřeboval sice pár úprav, abychom měli každý svůj pokoj, ale to bylo hlavně díky Martinově rodině řešitelné. Bylo to jako zjevení. Konečně něco, co jsme nemuseli obhajovat ani obcházet. Prostě jen otevřít dveře. A vejít do prostoru, kde jsme nebyli za exoty, klienty nebo odbojáře. Jen obyčejní kluci, co si konečně nesou klíče k vlastnímu pokoji. Vize byla jasná. Na konci června se stěhujeme.