21. Jak jsem viděl všude bílé myšky

 Magický rok 2000 byl za dveřmi. Seděli jsme s Kuřetem a kamarádkou Týnkou v hytláku a poslouchali, jak nás pražce unášejí směrem na Otrokovice, kde jsme s kamarádem Pasťou měli přivítat rok, co měl být začátkem nové éry (aspoň podle letáků v supermarketu). Ve vlaku panovala rozporuplná atmosféra. Těšení nám neustále kazil náš vyhazov z bytu na Hájích. Kuře se tak vrátil k mamince a já se s těžkým srdcem smiřoval s faktem, že se v lednu vracím na intr do Jedle.

Přijeli jsme den před Silvestrem. Ubytování jsme měli v Pasťově bytě ve druhém patře bez výtahu, kam jsme se dostávali tak, že jsme vozíky nechali v kočárkárně a Pasťa nás v náručí vynesl po schodech nahoru. Nutno přiznat, že jsem byl v té době o nějakých dvacet kilo mladší. Abychom tyto přesuny minimalizovali, zamířili jsme rovnou k Pasťovi do baru U admirála, který se pro nás na pár příštích dní stal druhým domovem. 

Zpočátku jsme dělali, že jsme jen na kofolu. Jenže pak do baru začali chodit místní strejcové a s bodrostí sobě vlastní nás začali zvát na panáky. Bohužel každý pil něco jiného a my po moravsku museli držet basu, a tak jsme střídali ovocné, bylinné i temné, až se realita začala rozostřovat jako olejomalba pod proudem slz. Postupně začali být strejcové družnější a dokonce jsme s Kuřetem obdrželi několik příslibů, že dostaneme jejich dcery za manželky. Večer vyvrcholil mou touhou poprvé v životě okusit zapálenou tequilu. Chlapec jsem však byl nezkušený. Paní Gravitace a moje myopatie jako sehraná dvojčata zařídily, že hořící nápoj neskončil v krku, ale na mých holých rukou. Ty se proměnily v lidské pochodně dřív, než bys řekl “salud.” Tu mi duchapřítomný Pasťa zadusil požár ubrusem a ani nevím jak, ale v mžiku jsem seděl venku s rukama ve sněhu.

Co se dělo pak, je opředeno tajemstvím, protože paměť podlehla alkoholovému tlaku a vzala si do rána dovolenou. Ráno jsem se probudil na posteli - a hned mě zaujalo několik podezřelých úkazů. První divná věc byla, že jsem měl kalhoty od pyžama v oblasti kolen. Druhá divná věc byla dívčí ruka kolem krku. Na druhém konci paže bylo tělo s obličejem, který můj mozek odmítal zařadit, ať se snažil sebevíc. Kuře ležel na posteli opodál a zdálo se, že řeší stejný problém. Třetí podivnost mě dostihla v momentě, kdy jsem pohnul rukama a pocítil poměrně palčivou bolest. Pokus o slovní interakci s tělem po mém boku mělo pouze ten efekt, že zmizela ruka z mého krku a tělo se odvalilo ke zdi se zvukem, který by se dal přirovnat k něžnému chrochtu selete. 

Za nedlouho se ve dveřích objevil Pasťa a odnesl si mě do obýváku. Usadil mě do křesla a na konferenční stolek postavil horkou kávu. Na mé tázavé pohledy reagoval pouze smíchem. Za nedlouho do druhého křesla přistál Kuřecí kolega, který toho očividně věděl zhruba tolik co já. Ruce jsem měl poseté puchýři. Napít kávy mi tak musela dát Týnka, protože stoupající pára ve mně vzbuzovala hrůzu. Po nějakém čase jsme jen slyšeli, jak zaklaply dveře a obě dívky zmizely. Jak se jmenovaly a co se tu noc dělo zůstalo jednou z mých životních záhad.

Den po Novém roce jsme opět nasedli na vlak. Pražce tentokrát hrály náš poslední soundtrack svobody. Jako dokreslení celého výletu nám společnost dělaly přepravky plné laboratorních bílých myšek. Připadal jsem si skoro jako ony. Stejně jako ony jsem byl nacpaný do klece. Jen ta moje měla koleje, jízdní řád – a konečnou ve starém známém světě povinností. Jel jsem zpět zavřený v hytláku a přede mnou byla vidina návratu do Jedle. Svoboda chutnala sladce - ale teď už jen pachuť povinností. S každým kilometrem za mnou zůstávala moje svoboda a nezávislost. Přibližovaly se moje povinnosti a maturita,,,