20. díl - Jak jsem se dmul, až jsem prasknul

 Bezstarostnost mládí je krásná věc. Později v dospělosti se do těchto dob často utíkáme a chceme se vrátit. Je ale také dobré mít kolem sebe lidi, kteří naši bujarost a nevázanost dokážou zpřítomnit a ukázat cestu. Měli jsme štěstí, že jsme v životě potkali Martina, kterému nikdo neřekl jinak než Trmoťák nebo Trmík.

Martin byl jeden ze zakladatelů KIMu. Byl o nějakých 10 let starší než my a bydlel u rodičů na Žižkově. Měl taky SMA. Když se dozvěděl o našem projektu, neváhal se zapojit a jednat. Přišel s nápadem, že bychom se mohli pokusit získat byt zvláštního určení u pražského Magistrátu na spolubydlení s asistencí. Viděl v tom příležitost, jak se taky konečně ve třiceti letech osamostatnit. Byl takový náš duchovní vůdce, praktik a muž činu. Měl sice trošku sklony k pedantství - Excel tabulky by mu záviděly organizovanost. Naučil mě jít si za svým, neuhnout z cesty a dávat snům konkrétní a realistickou podobu.

A tak jsme sedli a napsali projekt na Magistrát. Byli jsme jako skauti s batohem snů, co sedí u magistrátního ohně a doufají, že jim nezhasne dřív, než se něco pohne. Jednoho dne se ozvala paní z byťáku, že by ráda přišla na místní šetření. Živě si pamatuji, jak přišla do bytu na Hajích a při pohledu na naši partičku a ten minibyt vytřeštila oči, jako by právě objevila nový druh života v panelákovém teráriu, a pravila: “No takhle nemůžete v žádném případě žít!” A měli jsme zásadního spojence.

Blížil se můj maturitní ples. Dojíždění do školy se zhoršujícím se podzimním počasí začalo být úmornější. Můj omluvný list se začal hemžit výmluvami jako “nejezdil výtah” či “nepřišel asistent”. Příprava na maturitu se rovnala nule. Sladké plody svobodného života častých večírků, nočních toulek s hledáním bezbariérových nonstopů a prožívání prvního vážného milostného vztahu - to vše pomalu zadupávalo zbytky zodpovědnosti do země. 

Maturiťák proběhl v hotelu Pyramida. Přijela na něj celá moje rodina a taky Káka. Dmul jsem se pýchou. Konečně všichni viděli, že i někdo jako já může mít po boku takhle krásnou holku. Zpětně se až stydím, jak mi dělaly dobře pohledy závistivců – jako bych si potřeboval půjčit jejich závist, abych si sám připadal dost. Naše šerpy ironicky sdělovaly “Zde mohla být vaše reklama.” Všechno se zdálo být perfektní. 

After party probíhala v naší oblíbené putyce Na hřišti. 

Nikterak nás nerozhodil dvoukilometrový pochod Prahou ke Kuřeti a jeho mámě do Vršovic, kde jsme měli složit pro tu noc hlavy. 

Putování dodal romantický nádech první poletující sníh  – ulice byly prázdné, jen vločky nám dělaly publikum. 

(Ano, milé děti, v té době v Praze dokonce i sněžilo.) 

Útočiště pro výměnu tělesného tepla nám s Kákou poskytovaly telefonní budky podél cesty.

Blížily se Vánoce. Venkovní teplota byla pod bodem mrazu. S Kuřetem jsme seděli v bytě a plánovali Silvestra a naši cestu do Otrokovic, kam nás pozval kamarád, který tam pracoval v baru. Najednou se otevřely dveře bytu a vešel Dan se svojí maminkou. Byt, který ještě před chvílí voněl po plánech a smíchu, náhle ztichl. Mráz byl nyní i v nás. Maminka Dana si sedla naproti nám a s velkým úsměvem na rtech pronesla: “Tak abychom to tady rozpustili, ne?”