2. díl - Jak jsem se poprvé narodil

 Představuji si to asi takto: Bůh sedí na výsostech a točí v ruce malým žetonem. Ten je průhledný a v něm se vznáší malý obláček, který mění barvy. To je moje duše. Rozhlíží se po světě a hledá, kam by ji poslal. Je krásný květnový den roku 1980. V tom jeho pohled zamíří na dva mladé lidi, kteří se spolu smějí na zahradě u malého a polorozpadlého domku. Najednou se políbí a během chvíle se za nimi se skřípěním zavřou dveře onoho stavení. Bůh se usměje, otevře žeton a jemně foukne a blikající obláček zamíří k cíli. Na prázdném listu papíru se začínají psát první řádky.


Mladá slečna sedí v autobuse, který míří do Brna. Zde přesedá na jiný autobus, který míří do slovenského Martina. Po strastiplné cestě bouchá na vrata u kasáren a ptá se po jistém Mirkovi Pragerovi. “Slečno, víte oni jeli s útvarem do Nového Jičína,” říká mladý desátník u brány. Slečna se slzami v očích nasedne na dalších několik autobusů a jede do Nového Jičína. Situace se opakuje pouze s tím, že se všichni mezitím vrátili do Martina. A tak moje maminka polozhroucená, vyčerpaná a vyděšená neřekla mému tatínkovi, že jsem na cestě. 


Je 9. ledna 1981 a mladá paní Pragerová jede z představení Divadla Járy Cimrmana domů do Brandýsa nad Labem. Hladí si svoje velké břicho a mírnou bolest přičítá drncání autobusu po nerovné silnici a téměř dvouhodinovému vytrvalého smíchu. Nejvíc to pobavilo asi mě, protože mě to motivovalo, abych do tohoto světa už chtěl co nejdřív naskočit. Je sobota 10. ledna kolem druhé hodiny odpolední. Republika přeje vše nejlepší k narozeninám milovanému prezidentovi Gustávu Husákovi. A já zkouším, co všechno zvládnou moje plíce. Osobně si myslím, že to bylo tím šokem, že nikde kolem sebe nevidím Járu Cimrmana. Jaké zklamání.


Ležím v postýlce na Vrábí v Brandýse. Vedle mě spí máma s tátou a za dveřmi babička s dědou. Najednou se nade mnou sklánějí 3 postavy. První mi dává do vínku nějaký rozum (mohla být klidně štědřejší) a velikou dávku empatie. Druhá je trošku rošťanda, tak mi nadělí smysl pro humor a bohémského ducha. Třetí dlouho mlčí. Pak se usměje a dá mi do vínku výjimečnost. Že právě ona měla asi největší smysl pro humor, se dozvíme až později.


Jsem obklopen milující rodinou. Všichni se rozplývají, jak jsem roztomilé miminko. Projektují si do mě všechny svoje sny. Budu velmi úspěšný sportovec po tatínkovi? Budu mít hudební sluch po mamince? Budu uznávaný lékař? Možná budu herec? Všichni se mýlí. Ale jsou šťastní. Jsem úplně normální, roztomilé a zdravé miminko.


Anebo ne?

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

1. díl - Jak jsem zemřel

Obrázek
Znáte to. Vždycky, když si myslíte, že je život báječný a vše jde správným směrem, někdo se rozběhne a vší silou vás kopne do nejchoulostivějších míst. Život mi rozdal karty a já se s nimi snažil hrát svou partii, jak jsem nejlépe dovedl. Budoval jsem sobě a své rodině život, kde budeme v bezpečí. Budeme žít v zájemné harmonii. S úctou jednoho k druhému. Vše se zdálo skvělé. Těžké chvíle jsme přečkávali a jeden druhého drželi a mohli se o sebe navzájem opřít. Naše vztahy byly vzájemně pečující a respektující. Psal jsem práce o tom, jak se i s poměrně těžkým postižením dá žít plnohodnotný život. Přednášel jsem o tom na školách. Bojoval za právo, abychom jako lidé s postižením mohli mít rovné příležitosti a přístup k asistenci, kterou k životu nevyhnutelně potřebujeme. Abychom naše rodinné vztahy neničili vzájemnou, občas až toxickou závislostí. A pak jsem zemřel… Ale začněme od začátku. Tento blog vzniká v těžkém životním období. Cílem je ukázat váženému čtenáři, jak člověk, který s...
Další informace

37. díl – Jak jsem hledal doma a našel Čerňák

Obrázek
  Doma je místo, kde si můžeš sundat masku a zůstat jen sám sebou. Jenže já jsem si svoje „doma“ nikdy pořádně nevybudoval. Od první třídy jsem víc času trávil na internátu v Jedli než u rodičů. Můj pokoj byl vždycky cizí – sdílený s dalšími dvěma až třemi lidmi, jejichž chrápání ani plakáty jsem si nevybíral. Na Hůrce to bylo jiné. Tam jsem měl skoro svůj pokoj. Panelák s výhledem na západy slunce, co se odrážely v okenních tabulkách, které ještě voněly novotou. Byla to taková naše malá oáza – civilizovaný kus Prahy, kde i sypání soli na chodníky mělo systém. Hůrka byla svět, kde se dalo dýchat. A pak přišla nabídka na vlastní byt. Magistrát mi v lednu 2004 poslal dopis, který měl změnit můj život. „Nabízíme vám byt na Praze 14.“ Znělo to jako výhra ve sportce. Jenže v našem domě tehdy nebylo nic volného, a tak jsem s Klárkou dostal adresu: Černý Most . Klárka se rozzářila – prý tam vyrůstala. Věděla, že přežijeme. Já jsem tam byl jednou, na nákupech vánočních dárků, a od té doby...
Další informace

39. díl - Jak jsem našel parťačku na čtyřech

Obrázek
  Pes. To bylo pro mě vždy velké téma. Můj vztah k nim je hluboký. Pes nevidí postižení. Vidí jen mě. Parťáka. Bytost, se kterou sdílí svět. Já jsem tu pro něj a on pro mě. To pouto, které mezi člověkem a psem vznikne, se nedá přetrhnout. Pes se na tebe neurazí, neopustí tě, má čistou radost jenom z toho, že dýcháš vedle něj. Když jsem byl malý, měli jsme německého ovčáka Hakiho. První pes, první láska. A pak dlouho nic. Internát, spolubydlení, přespávání… život, kde pes neměl prostor. Až teď, když jsme měli s Klárkou vlastní byt, se přede mnou poprvé otevřela možnost mít psa znovu. A ne jen tak ledajakého — asistenčního. To slovo mi tehdy připadalo skoro jako kouzlo. Ještě předtím jsme museli vyřešit naši fretku Betynku. Byla to drobná chlupatá tyranka. Její oblíbená hra drž a nepusť spočívala v tichém zakousnutí se do kotníku nic netušícího asistenta, kterého pak držela déle než průměrný politik funkci. Většina asistentů pro tuhle disciplínu neměla pochopení — a hlavně odvahu — ...
Další informace