19. díl - Jak jsem přišel o poctivost

    Život na Hájích si začal sedat – spíš tedy padat, potácet se a občas zůstat ležet na zádech jako želva. Ale byla to naše svoboda.

 Je tedy pravda, že taková samostatnost a integrace do běžného života není zadarmo. To se ti taky může stát, že večer tak trochu kalíš a v devět hodin ráno tě má přijít vstát Bobo. Dan jede na nějakou akci a ptá se, jestli tě a Kuře pro jistotu nemá na vozík hodit. No ale ty jsi po nočním maratonu sebedestrukce opravdu chceš moc a moc přispat. Jako jsi si plně vědom Bobova matlachachismu, ale touha po spánku poráží volání rozumu na plné čáře. Usneš a vzbudíš se v jedenáct. Bobo nikde. No nic. Znovu usneš a vzbudíš se v jednu po poledni. Bobo nikde.

“Kuře?” 

“Hmmm,” ozve se z vedlejší hromady. Říká se, že kdo si jak ustele, tak si lehne. U myopatů je to spíše, kam ho položíš, tam ho najdeš.

“Nevolal ti Bobo?”

“Ne!”

“A ty jsi mu volal?”

“Jo a nebere to, kretén!”

“Paráda, co budeme dělat?”

“Můžeme si povídat o tom, jak se nám chce chcát,” opáčil Kuře ironicky.

“Tak jo a v mezičase ho budeme na střídačku prozvánět, abychom mu řekli, jak mu pak nečůráme do těch jeho bagančat.”

Nebudu vás napínat. Bobovi jsme se dovolali kolem druhé. Říkal, že vezl přítelkyni počítač někam do opravny, protože by jinak nemohla pracovat. K nám dorazil po páté odpoledne. V době, kdy jsme pro něj s Kuřetem taková slovní spojení, že by se dlaždič v přístavu červenal a zapsal si je do deníčku. Dějiny močení jsme sepsali až k praotci Čechovi. O pár let později z Boba vypadlo, že nikam s počítačem nejel a celou dobu hrál doma na kompu NHL 99. Překvapuje to snad někoho?

Jindy jsme zase volali bývalým civilkářům z Jedle, jestli by nás nemohli pŕijet vykoupat, protože si už trochu smrdíme. Nebylo to vždy úplně jednoduché, ale za tu svobodu to stálo. Základní pravidlo na Hájích bylo: NEŘÍKAT NIC MAMINCE! A to platilo bez pardónu pro všechny. Domů se jezdí pouze za účelem praní prádla, fasování potravin a výběru kapesného. Co se děje ve zdech dvougarsonky, zůstává ve zdech dvougarsonky!

O víkendech jsem jezdil za Kákou na chatičku, nebo ona za mnou do Prahy. U ní to bylo moc fajn. Jezdili jsme na klasické vesnické zábavy, kde ale hrály po čertech dobré kapely jako Olympic, Katapult nebo Mňága a Žďorp. Na záchodcích se utvářely nové rodiny, když místní Máňa čekala dostatečně dlouho, až ji fernet udělá dostačně atraktivní pro jejího vysněného Lojzu a nechala si od něj v kabince udělat miminko. Nechápavé pohledy místních mladých a nadějných traktoristů, jak se tam jedna z nejhezčích holek objímá a líbá s klukem na vozejku, mě bavily jako taneční soutěž na hnojišti. 

Noci s Kákou byly velmi intenzivní. Na chatě byl třeba intenzivní její teplej královskej pudl, který si při počínajících něžnostech skočil k nám do postele a jednomu z nás začal šukat nohu. Mazlit jsme se ale s Kákou vydrželi celé noci. Na konci září před začátkem semestru měla možnost s námi pobýt týden na Hájích. Vystřídala tak Ivanu, která měla zrovna nějaké jiné povinnosti. Dan byl natolik uznalý, že nám na ten týden přenechal svůj pokoj. V pondělí ráno mě měla doprovázet do školy, ale spánek se zase nějak nedostavil a my byli ve vášnivém objetí a splynuli jsme tak, že jsme zapomněli na svět kolem. A pak, úplně samozřejmě, bez velkých příprav a bez patosu, se to stalo.

Říká se, že první milování má být výjimečné. Že má být při svíčkách, za zvuku něžné hudby, a ideálně na hedvábném prostěradle. Moje poprvé? Začalo tím, že nám uprostřed nejnapjatější chvíle začal zvonit budík. Nejdřív jsem zkoprněl. Pak jsem se podíval na Káku, ona na mě, a pak jsme oba vybuchli smíchy.

Od té doby ve mně zvuk budíku vyvolává tak zvláštní mrazení, že by ho šlo prodávat jako levné afrodiziakum.

Ten den jsem jel do Jedle jako ten největší král světa. Vůbec jsem nespal, ale energie jsem měl na rozdávání. Vozík pod zadkem jako by nebyl. Připadalo mi, že po ulicích běžím. První ranní cigáro chutnalo jak mana nebeská. Život chutnal jakočerstvě upečený koláč svobody. Na všechny kolem jsem se v metru culil. Tak tohle je být samostatný? Takhle chutná svoboda? Takhle chci žít! Už žádné ústavy, už jen život! Ano, bude to přinášet těžké chvíle, bude to stát hodně sil. Asi si někdy nabiju hubu. Možná se nebudu tak pravidelně koupat. Ale tohle chci!

A tak se začal rodit plán, co budeme dělat dál. Bylo nám jasné, že u Dana to je jen přestupní stanice. Ale co dál? Musíme získat byt! Protože chceme mít holky a chceme s nima nejen chodit a spát. Chceme s nima žít! 

A tady nám do příběhu vstoupil Martin a s ním všechno, co jsme ještě neuměli domyslet.