18. díl - Jak mi samostatnost dala křídla a mraženou pizzu
Odejít z internátu? Žít někde samostatně? To si snad dělá legraci!? Proudy otázek, které nebraly konce. Přicházely nejen od mámy, ale hlavně od lidí z Jedle. Později jsem se dozvěděl, jak moc to v Jedlí rezonovalo. Kuře tenkrát randil s fyzioterapeutkou Ivanou, která se nakonec rozhodla nás ve snaze o samostatnost podpořit a ve všední dny tam bydlet s námi. To byl nakonec asi rozhodující faktor, proč jsme dostali zelenou.
Maminka Dana z toho taky nebyla moc odvázaná, ale slíbili jsme jí, že na Dana alespoň dáme pozor, když bude mít záchvat (kripli sobě!) a budeme se s ním učit, protože na nástavbě, kam odešel po obchodce v Jedli, mu to zrovna dvakrát moc nešlo. Dan nebyl úplně studijní typ. Poslední protivodnou branku jsme tak úspěšně projeli a mohli se stěhovat. Tedy stěhovat… každý si přivezl svou tašku a byt byl plný.
Dobrodružství mohlo začít. Do školy v Jedli jsem jezdil s Ivanou. Ta ale pracovala už od sedmi, takže jsme každé ráno museli vstávat v 5:30, abychom stihli dojet na Vyšehrad včas. Přičemž nejdelší čas nám zabralo projetí džunglí nákladních výtahů na Hajích. Pak jsme museli jet až na I. P. Pavlova a tam přejet do protijedoucí soupravy, abychom vystoupili na správné straně Vyšehradu. Ve třídě jsem byl o hodinu dřív, ale vysomroval jsem od Ivany pořádného turka a mohl jsem čas věnovat dospávání nebo psaní domácích úkolů. Z Jedle jsem jel odpoledne většinou sám a musel jsem být domluvený s Danem nebo Bobem, aby mě dostali na Hájích z metra. Vzhledem k Bobovu vrozenému matlachachismu - poruše přesnosti, která brala hodinky jen za nadbytečný módní doplněk, se občas stávalo, že jsem si na Hájích pár desítek minut počkal.
Stravování na Hájích bylo velmi pestré a vyvážené. Střídali jsme mraženou pizzu z Juliuse Meinla, párky a grilovaná kuřata z místního stánku. Občas, když jsme byli ve vatě, jsme zašli na večeři do country hospody Stodola vedle legendárního bordelu Lotos. Štamgasti jsme ale byli v billiard clubu vedle kina Galaxie. Zajímalo by mě, kolik jsme tam naházeli do jukeboxu za naše oblíbené vypalovačky, které se se stoupající hladinou alkoholu v krvi měnili na lehce perververzní a masochistické písně typu “Zlato pojď na to” či “Déšť, vůz a pláč.” Také trvám na tom, že jsme byli první, koho napadlo smíchat Red Bull a vodku. Do teď mám před očima tu scénu, kdy Kuře čte nápis “nemíchejte s alkoholem,” zvedne obočí jako alchymista, co právě objevil nový prvek, a triumfálně zahlásí: „Čtyři vodky prosím – děláme dějiny!“ Měli jsme si to nechat patentovat…
O víkendech jsme jezdili někdy k rodičům, ale já jsem často vyrážel vlakem za Kákou do Sezimáku. Musel jsem teda jezdit na mechaničáku, protože pro električák to tam bylo nesjízdné. Z vlaku jsme vystupovali v Táboře. Pamatuji si, jak jsme jeli poprvé celá parta. Byli jsme domluveni s panem průvodčím, že nás vyloží v Táboře. Jenže na nás jaksi zapomněl. Vlak se začal rozjíždět a my na něj jen volali přes celý vagón, že bychom rádi vystoupili. Když mu došlo, co provedl, zařval: „Do prd.le!“ – a pak, jako by někdo spustil zpomalený záběr z grotesky, se jeho stokilové tělo vzneslo do série tří skoků. Byly to skoky, které odporovaly fyzice, estetice i ergonomii železničních vagónů. A přesto – s těžkotonážní grácií baletky po dvou infarktech – doplachtil k záchranné brzdě a vlak škubnutím zastavil.
Před nádražím už na nás čekala Káka se svým Fiatem Punto a s lehkostí hadí ženy a logitikou šachového velmistra nás do něj všechny nahustila. Když zaklapla poslední dveře, bylo jasné, že tenhle Fiat se zapsal do dějin logistiky jako v minulosti had, který spolkl celého slona. Odvezla nás na svou chatičku u břehu Lužnice.
Byl jsem šťastný, svobodný a bláznivě zamilovaný. Mohl být svět ještě lepší? Mohl…
Komentáře
Okomentovat