17. díl - Jak jsem prodával bažanta a koupil si svobodu

 Věřím tomu, že věci se dějí z určitého důvodu. Říkejme tomu třeba řízení vesmírné energie. Klidně tomu říkejte Bůh. Je to celkem jedno. Já se neumím identifikovat s žádnou církví. Jsem křtěný evangelík, ale nejsem praktikující. Nemohu však ani říct, že jsem ateista. Věřím totiž, že každý v něco věří. I víra v něco tak abstraktního jako je stát, pokrok nebo vlastní neomylnost je pořád víra. Nejsem tak bláhový, abych si dovolil nevěřit v nic. Kdo si to chce dobrovolně rozházet s Vesmírem? Co kdyby náhodou. A tak tomu, čemu věřím, říkám prostě „Vesmír“. Funguje to. Zatím jsme spolu v míru.

A právě “Vesmír” si pro mě léto 1999 naplánoval jako sitcom bez scénáře a s nečekaným castingem.

Po skončení tábora jsem doma nezůstal moc dlouho. S Kuřetem, Danem a Bobem jsme se rozhodli strávit dva týdny u Dana v bytě na Hájích. Možná se vám zdá divné trávit prázdniny v Praze, ale pro nás to byl úplně nový rozměr svobody. Bez rodičů, bez vychovatelů v Jedli, bez vedoucích na táboře. Prostě jen my, spontánní a odkázaní sami na sebe.

Čtenáře minulého dílu asi bude zajímat, co bylo dál s Kákou. Stejně jako hodně lidí tehdy neměla mobil. Měla ale brigádu v hotelu na recepci v Sezimově Ústí, odkud pocházela. Před odjezdem z tábora mi dala číslo, a já tak její noční služby trávil nekonečnými telefonáty. Domluvili jsme se, že za námi přijede na Háje. Když přijela, nevěděl jsem, jestli mě jede navštívit jako kámoše, letní lásku nebo výmluvu, proč se ulít z noční směny. Chodíme spolu? Jelikož jsme pokračovali v drobných něžnostech z tábora, osmělil jsem se udělat si v tomto bodě jasno.
„No, to asi zatím ne,“ odpověděla trochu nejistě. Tak jsem ji pádnými argumenty, popisujícími události posledních týdnů, musel usvědčit z omylu.
„Hm, no tak to tím pádem asi jo,“ usmála se rezignovaně.

Danův byt byla úplně běžná paneláková dvougarsonka. Nic upraveného pro potřeby lidí na vozíku. Do domu jsme jezdili zadním vchodem, přes jeden schod. V domě byl výtah, kterým jsme se dostávali do prvního patra. Z domova jsem si dovezl takový – z dnešního pohledu předpotopní – zvedák, kterým jsme se dostávali na záchod. Do koupelny velikosti krabice od bot jsme se nevešli ani s vozíkem. A tak nás tam museli nosit ve dvou, jako se nosí prasátko do necek na zabíjačce. Proto se tam během našeho pobytu pravidelně střídali velbloudi a kamarádi z KIMu. Dan měl jako pan domácí pokoj pro sebe. My ostatní jsme měli k dispozici rozkládací gauč a podlahu. Z okna jsme měli panoramatický výhled na pěší zónu s obchůdky a poštou. Pro nás to byl ale učiněný ráj na zemi.

Během pobytu jsme podnikali neustálé svižné vyjížďky do okolí. Na metru Háje byla v té době dvojice nákladních výtahů. Abychom je mohli používat, musel mít někdo speciální školení a průkaz na používání výtahu. Cesta do centra byla malý rituál odhodlání - napřed čichová zkouška u popelnic, pak technické safari v útrobách stanice. Po této cca dvacetiminutové anabázi jste se už mohli rozjet do víru velkoměsta. Tedy na Vyšehrad, Hlavní nádraží nebo Nádraží Holešovice. Jinde v té době výtahy z metra nebyly.

Když jsme se tedy do centra vydali, bylo to na delší dobu. Jedna noc se stala legendární. Projeli jsme Staré Město jako opilí rytíři svobody, s bažantem v batohu a smíchem, co se odrážel od dlažebních kostek a okolních domů. Dělali jsme neuvěřitelné psí kusy. Koupali jsme se ve fontánách, dělali si legraci z turistů, v opuštěném stánku na Václaváku se pokusili prodat bažanta – a spoustu dalšího. Svět byl náš a já si užíval života plnými doušky. Byl jsem mladý, svobodný a totálně zamilovaný.

Když se náš pobyt nachýlil ke konci, byli jsme opravdu smutní. A fakt už nevím, kdo tu kravinu plácnul jako první, ale moc bych se nedivil, kdybych to byl já:
„No a co kdybychom se sem nastěhovali?“
Nejdřív jsme se začali hodně smát, ale postupně smích vyprchal a s vážnými tvářemi jsme pronesli osudové: „No tak jo!“ Nikdo z nás tenkrát nevěděl, že tenhle fór nám převrátí život naruby.