16. díl - Jak jsem se stal vládcem všehomíra a zaklínačem hadů

 Na začátku léta jsem byl spontánní. Věděl jsem, že Marcela je s lidmi z Jedle na statku Buková. Máma měla chuť na výlet za svými bývalými kolegy, a tak jsme se rozjeli na nečekanou přepadovku. Reakce Marcely ale byla dost zvláštní – v první chvíli přede mnou odjela. Pak jsme se sice jeli projet, ale bylo to celé divné. Odjížděl jsem s hodně smíšenými pocity. Už za týden jsem jel s KIMem na tábor do Újezdu u Černé Hory.

Poprvé jsem jel na tábor v roli vedoucího – a snad taky poprvé s tím, že tam nechci nikoho sbalit. V oddíle jsem měl fakt fajn lidi. Z pařby v Klecanech tam byla Káka, naštěstí ta malá. Trávit dva týdny po boku té velké by bylo  jako uvíznout s ex ve výtahu. Funguje to jen do chvíle, než začne hrát rádio Blaník. Pachuť silvestrovské noci se pořád držela jako starý rum v ledvinách.

V polovině týdne se stalo tradicí grilovat selátko a vypukl večírek kalibru „zítra si nic nepamatujem, ale máme společný tetování“. S Kuřetem, Danem, Bobem a malou Kákou jsme uzavřeli sázku: kdo první usne, je největší břídil, a kdo vydrží nejdýl, stává se vládcem všehomíra a zaklínačem hadů. První odpadl Dan – což se všeobecně čekalo. Druhý to zabalil Kuře se slovy, že na takové kraviny už je asi starej. Finálovou trojku jsme tvořili já, Bobo a Káka. Bobo byl v pět ráno usvědčen z usnutí vědeckou metodou: délka popela jeho cigarety byla přímo úměrná době jeho spánku, překročila bezpečný limit a hrozilo, že se z něj stane samovznícený totem.

Finále mezi mnou a Kákou bylo drsný. V sedm ráno vytáhla nefér ženské praktiky. Když jsem nasával první ranní paprsky, začala mě jemně šolíchat ve vlasech a broukat konejšivou melodii. „Ty zmije hormonální!“ zasyčel jsem, když jsem s úlekem otevřel víčka těžší než deka na psychiatrii. Od deseti dopoledne jsem vytrvale nabízel remízu, která by každému rozumnému člověku přišla jako rozumné řešení. Jenže Káka nebyla z těch, co ustoupí – obzvlášť ne, když vede. Ve dvě odpoledne jsem kapituloval, abych přežil ve zdraví a nezískal titul „mrtvý hrdina všehomíra“. Zbytek týdne jsem se urputně snažil ji porazit v čemkoli, co se naskytlo, ale úspěšný jsem byl jako jako fotbalista Sparty na slávistickém plese.

Další postavou, kterou bych rozhodně neměl vynechat, byl Ferda. Nechápal jsem, jak může každý večer tolik pít a ráno vstát jako první a všem nám pomáhat. Jednou si večer stoupl v ponožkách doprostřed táborového ohniště a prohlásil, že je Palach. Kluci ho vystrčili ven a uhasili mu ponožky. Ferda vstal, řekl, že jede do Brna, a vydal se do lesů. Snažil jsem se mu naznačit, že jde špatným směrem a že Brno je na druhou stranu. „Země je kulatá a všechny cesty vedou do Brna,“ opáčil a zmizel ve tmě. Ráno už byl zase první vzhůru a naprosto v pohodě. „Jak jsi dopadl?“ ptal jsem se, zatímco mě oblékal. „Usnul jsem někde v lese, probudilo mě vytí vlků. Pak jsem potkal nějaké vyděšené skauty a ti mě nasměrovali.“ Pomineme fakt, že vlka v této lokalitě nikdo neviděl sto let. To byl prostě Ferda.

Poslední večer se konala rozlučková párty. Autobus z Kladna, který nás měl druhý den odvézt domů, dorazil o den dřív – mladý řidič si chtěl zaskotačit s námi. S Kákou jsme si dali odvetu o titul vládce všehomíra a zaklínače hadů. Kolem šesté ráno jsme seděli u lesa a ona opět tasila ženské zbraně. Tentokrát se to ale maličko zvrhlo – začali jsme se líbat. Vydrželo nám to pár desítek minut. Pak se na mě usmála, pohladila mě a řekla: „Gratuluju, vládče všehomíra a zaklínači hadů.“ A šla spát.

Já se vrátil k ohni, kde ještě pařil pan řidič. Abych překonal obavu, že za dvě hodiny bude řídit, dal jsem si panáka a poslal ho spát. Jel jsem k rybníčku nasávat první ranní paprsky. V hlavě mi pořád dojížděl noční rychlík jménem Káka a já nestíhal nastupovat. Po cestě domů po D1 jsem měl nutkavou potřebu udržovat s panem řidičem neustálý hovor. A ono to tehdy, v létě devětadevadesátého, zdaleka neskončilo…