15. díl - Jak jsem míchal drinky a holky

 Měli jste už taky někdy někam zakázaný vstup? My po Silvestru 98 ano. Měli jsme od skautů půjčenou chatu v Klecanech. A je docela možné, že jsme chodili popíjet do místní hospůdky s vojáky z kasáren. A je i trochu možné, že jsme cestou z putyky lehce rušili noční klid zpěvem, a je i možné, že se to nelíbilo panu starostovi, který od nás před domem nedobrovolně obdržel exkluzivní půlnoční koncert s playlistem top lidových písní jako Když jsem šel z Hradišťa apod. Tímto se veřejně obyvatelům Klecan omlouvám a přísahám, že jsem tam od té doby nebyl.

Na této akci s námi byly dvě Káky - malá Káka a velká Káka (jinak Kláry). S Kuřetem jsme měli potřebu zapomenout na Danu. Tak jsme si tak trochu Káky pro ten večer rozdělili a v počátcích roku 99 jsem byl ve vřelém objetí s velkou Kákou. V tu chvíli jsem si byl jistý, že jsme si s velkou Kákou padli do noty. Bohužel jsem přehlédl jednu maličkost – její noty hrály duet s Festrem. Nutno dodat, že se to dále nevyvíjelo úplně podle mých představ a já skončil ve spacáku sám. Káka naopak skončila ve spacáku “kamaráda” Festra. A tak jsem ani tentokrát nepřišel o panictví. 

V lednu jsem se konečně stal plnoletým. Po svých milostných eskapádách jsem se rozhodl, že na holky prdím a budu si užívat života. A to jsem neměl ani tucha, jak moc bude tento rok zlomový. Oslava 18 narozenin byla spontánní a stala se legendární. Po několika panácích se mě například spolužák Honza ptal, jestli bych neměl brzdit s tím mícháním alkoholu. A v tu jsem vytvořil úchvatnou teorii, která by mohla změnit směřování dějin: “Když mícháš tvrdý, tak to nevadí.” Milé děti, již poučen, musím konstatovat - VADÍ. K tomuto poznání jsem dospěl zvraceje do umyvadla, kde jsem vedl první zletilou debatu se svým žaludkem. Jako odbornice na slovo vzatá se prokázala sestra Jitka, která letmým pohledem na mé dílo konstatovala: “Michale, tys pil fernet!” A to bylo to jediné, co jsem měl ten večer dvakrát.

Dospělost se u mě začala projevovat naplno. Důkazem budiž rapidně se zhoršující se průměr známek. Zejména fyzika se stala vědou, kterou jsem vyhodnotil jako naprosto zbytečnou pro život. Do konce třeťáku bylo potřeba si zvolit maturitní předměty. Rozhodl jsem se jít cestou nejmenšího odporu a k povinné češtině si vybral dějepis, který nám jako pohádku vyprávěla paní učitelka Neumannová. Sama s poměrně těžkým tělesným postižením, které se týkalo i její mluvy, byla nesmírně sečtělá a vyprávěla nám historii z patra bez jakýchkoli pomůcek. Velmi jsem ji obdivoval a její hodiny hltal. Jako druhý volitelný předmět jsme zvolil informatiku, která se v té době zdála být opravdu jednoduchá. Naštěstí nikdo ze třídy nechtěl fyziku, takže nám ji pro čtvrťák zrušili. Heuréka.

Na konci třeťáku jsem začal randit s Marcelou. Holka z prváku se stejným postižením. Byla to poměrně punkerka. Rozlučku se školním rokem jsme měli pro zvané u naší vychovatelky Andrey v Kunraticích na zahradě. Procesí vozíků vilovou čtvrtí budilo pozornost. Předjel jsem průvod, abych si mohl v klidu zapálit. Tu ke mě přišla blond paní se dvěma chrty a s úsměvem se ptala, kam že to jedeme a co budeme dělat. “My jedeme protestní průvod za práva postižených,” zněla má bezprostřední odpověď. To, že si dělám legraci z herečky Jany Preissové jsem neměl ponětí. Společnost se měla alespoň celý večer, čím bavit.

Rozjeli jsme se na prázdniny. Já už měl svůj první mobil, ale Marcela ne. Tak jsme si řekli, že po sobě budeme toužit a těšit se na září. Jenomže jsem odjel na letní tábor s KIMem… A tam se teprve začaly dít věci.