14. díl - Jak mi láska odjela metrem

 „Lubobošiiiiiii…“ křičela Stáňa. Od té doby Lubošovi nikdo neřekl jinak než Bobo. Jeden potrhlej, druhej roztomilej, třetí chytrej – a do party chyběl ten hezkej. Bobo měl sice lehké postižení nohou, ale jezdil s námi jako pomocník – velbloud. Bobo byl hodně důležitou postavou mého života. Byl pro každou srandu. V očích měl ale cosi zvláštního – melancholii, která se objevila vždycky, když si myslel, že ho nikdo nevidí. Bobo byl matlachachista.

Tenhle pojem jsme původně vymysleli hlavně kvůli potřebě zařadit Boba mezi živočišné druhy. Bobo byl stvoření velmi specifické. Nebyla jiná cesta než mu vymyslet vlastní směr, který by jeho existenci vysvětloval – matlachachismus. Vlastně jsme ho neobjevili, on už dávno existoval. Jen jsme mu dali jméno. Lze říct, že Bobo byl první zmapovaný matlachachista na světě, prorok matlachachismu, osvícený Matlacha. Tvor s vizáží člověka, nepoužitelný v běžném životě, bloudící světem mimo čas a prostor. Hlavní hesla jsou: „Cesta je cíl. Pokud víš, kam jsi šel, tak jsi šel špatně,“ nebo „Proč hodinky tikají, když se na ně nekoukáš?“

S Danou jsme se po našem výletu do Olomouce občas vídali. Pokračovali jsme tam, kde jsme v Olomouci skončili, a bylo to pro mě velmi intenzivní. Nebyl v tom žádný sex, ale stejně jsem nic podobného do té doby nezažil. Jen jsem nevěděl, jestli spolu chodíme. Mezi námi bylo něco nepojmenovaného, křehkého a nejasného jako ranní mlha. Měl jsem ale strach se zeptat. Užíval jsem si chvilky s ní plnými doušky. Jenže mlha se pomalu rozpouštěla. Postupně ale naše setkání začala být vzácnější.

Někdy v listopadu jsem se dozvěděl, že se rozešla s Kuřetem. Neřekl mi to on. Já jsem v těch týdnech jeho společnost pochopitelně nevyhledával. Myslel jsem si, že to udělala kvůli mně. A právě proto jsem potřeboval vědět pravdu – i když jsem se jí možná bál.

Sehnal jsem lístky do Divadla Járy Cimrmana na Švestku. Na rande jsem si obstaral kytici a vydal se pro ortel. Večer probíhal v kamarádském duchu. Žádná pusa, ale jinak se se mnou bavila jako obvykle. Když jsme se loučili na Vyšehradě na metru, pořád jsem sbíral odvahu a čekal, co se bude dít. Nedělo se nic. Rozloučili jsme se a Dana nastoupila „po vozíčkářsku“ do metra směrem na Háje, i když potřebovala opačným směrem. Nechtěla chodit tmavým podchodem, tak raději jela na Pražské povstání, aby přestoupila do opačného směru. Já jsem se vydal na intr do Jedle.

Po pár metrech ale můj strach přemohla touha po odpovědích. Vrátil jsem se na stanici, čekal na metro a doufal, že si mě všimne. Srdce mi bušilo do žeber, jako kdyby se chtělo samo přesvědčit o tom, co už hlava tušila. Metro přijelo a ona si mě všimla. Pokynul jsem hlavou a vystoupila. Prošla podchodem a najednou tam stála přede mnou. Stáli jsme proti sobě, jako by se celý svět na chvíli zastavil. Úsměv se vytratil. Věděla, na co se chci zeptat. Já jsem věděl, že ví. Pouze jsem se jí zadíval do očí a zeptal se stručně: „Takže?“

Jen zavrtěla hlavou. Nebylo třeba slov. V krku mi narostl balvan, který nešel spolknout. Srdce puklo. Pokýval jsem hlavou a mlčky odjel.

To byl rok 1998. Vyhráli jsme Nagano. S Kuřetem jsme málem přejeli na Staromáku Haška. Ztratil jsem lásku, zažil jsem lásku a zase ji ztratil. To, že jsem další lásku ten rok potkal, jsem ještě netušil…