12. díl - Jak jsem se vyprázdnil

 V prváku na gymplu jsem se platonicky zamiloval do naší mladé učitelky biologie. Samozřejmě jsem nic neočekával, ale v červnu před koncem školního roku jsem neodolal a pozval ji do kina. Možná to bylo tím, že věděla, že v Jedli s koncem roku končí, ale k mému velkému překvapení pozvání přijala. Už ani nevím, na čem jsme byli. Cestou z kina mi vyprávěla, jak se stěhuje z Prahy ke svému příteli. Mrzelo mě, že už ji neuvidím. Nikdy ale nezapomenu na naše loučení toho večera. Byli jsme v parčíku kousek od metra Vyšehrad. Stála u mě a děkovala mi za pozvání a pěkný večer. Nebyla to žádná oslnivá kráska, ale pro mě měla velké kouzlo, které mě přitahovalo. Culila se na mě svým bodrým úsměvem a já se odvážil ji vzít jemně za ruku. Podívala se na mě. Chvilku jsme tam stáli v tichu. A pak… se ke mě sehnula a dala mi pusu. Mé první políbení od starší ženy. Nic erotického. Ale pro mě nezapomenutelný okamžik. Rozloučili jsme se. Já jel na intr a svět kolem mě tančil. Už jsem ji nikdy neviděl.


V létě jsme jeli na první pobyt s KIMem. S Danem a Kuřetem nás to opravdu chytlo. Skvělí lidé, program, uvolněná atmosféra a hlavně holky. Každý jsme se tam zamilovali a každý nešťastně. S holkama bez postižení jsme neměli zkušenosti. Vybavuji si ty hořkosladké pocity. Zamilovat se bylo snadné jako nadechnout se čerstvého vzduchu. Jenže ten vzduch patřil jiným. Bylo sladké toužit a bylo hořké si naplno uvědomovat rozdíly mezi námi na vozíku a klukama choďákama. Byli to kluci, co se o nás starali. Holky přirozeně inklinovaly k těmto mužným a pečujícím typům. My jsme si naplno začali uvědomovat naši situaci. Těmto chlapíkům budeme konkurovat jen velmi těžko.


Po prvních milostných zklamáních přišly deprese. Nedovedl jsem si představit, že bych někdy mohl mít sex. Nebo vážný vztah. Pocity méněcennosti se vracely pravidelně jako složenky za nájem. Často jsem se s walkmanem projížděl po Vyšehradě a při poslechu Psích vojáků se utápěl v beznaději. Pohled z hradeb ve mě vyvolával touhu. Touhu přelézt tu zeď. Vrhnout se střemhlav dolů. Nechat všechno za sebou. Také jsem však toužil po lásce. A to naštěstí vítězilo. 


Pocity nadbytečnosti ve světě někdy prohlubovaly i některé sestřičky v ústavu, v lázních nebo v nemocnicích. Měly vzácnou schopnost dát najevo, jak je obtěžujete, když potřebujete na záchod. Mnozí z nás raději odkládali svoje základní potřeby, až bude mít sluźbu vstřícnější personál. Tím jsme si postupně ničili ledviny a zažívání, což nemálo z nás později dohnalo. “Ježíš, ty seš těžkej!Kdo se s tebou má tahat? Co zase potřebuješ?” Protočení panenek. “Já si ani v klidu nevypiju kafe.” A já tam seděl a věděl, že příště si radši počkám… i kdyby to mělo bolet. Takové situace nám formovaly osobnost. Pocity, že je člověk na obtíž - jako komár, co poletuje v noci kolem ucha. Pocity, že svoje potřeby si naschvál vymýšlím, abych někoho připravil o volný čas v práci. Naštěstí těchto sester, pro které se jejich práce stala posl(r)áním, bylo výrazně méně než těch opravdu hodných, kterým tímto děkuji, že jsem se mohl nakonec bez stresu vyprázdnit.


Nakonec to s holkama nebylo tak hrozné. Láska našlapuje kolem tiše jako kočka. Stačí chvilka a přede ti na klíně a zahřeje. O tom jsem se měl už poměrně brzy přesvědčit…

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

1. díl - Jak jsem zemřel

Obrázek
Znáte to. Vždycky, když si myslíte, že je život báječný a vše jde správným směrem, někdo se rozběhne a vší silou vás kopne do nejchoulostivějších míst. Život mi rozdal karty a já se s nimi snažil hrát svou partii, jak jsem nejlépe dovedl. Budoval jsem sobě a své rodině život, kde budeme v bezpečí. Budeme žít v zájemné harmonii. S úctou jednoho k druhému. Vše se zdálo skvělé. Těžké chvíle jsme přečkávali a jeden druhého drželi a mohli se o sebe navzájem opřít. Naše vztahy byly vzájemně pečující a respektující. Psal jsem práce o tom, jak se i s poměrně těžkým postižením dá žít plnohodnotný život. Přednášel jsem o tom na školách. Bojoval za právo, abychom jako lidé s postižením mohli mít rovné příležitosti a přístup k asistenci, kterou k životu nevyhnutelně potřebujeme. Abychom naše rodinné vztahy neničili vzájemnou, občas až toxickou závislostí. A pak jsem zemřel… Ale začněme od začátku. Tento blog vzniká v těžkém životním období. Cílem je ukázat váženému čtenáři, jak člověk, který s...
Další informace

37. díl – Jak jsem hledal doma a našel Čerňák

Obrázek
  Doma je místo, kde si můžeš sundat masku a zůstat jen sám sebou. Jenže já jsem si svoje „doma“ nikdy pořádně nevybudoval. Od první třídy jsem víc času trávil na internátu v Jedli než u rodičů. Můj pokoj byl vždycky cizí – sdílený s dalšími dvěma až třemi lidmi, jejichž chrápání ani plakáty jsem si nevybíral. Na Hůrce to bylo jiné. Tam jsem měl skoro svůj pokoj. Panelák s výhledem na západy slunce, co se odrážely v okenních tabulkách, které ještě voněly novotou. Byla to taková naše malá oáza – civilizovaný kus Prahy, kde i sypání soli na chodníky mělo systém. Hůrka byla svět, kde se dalo dýchat. A pak přišla nabídka na vlastní byt. Magistrát mi v lednu 2004 poslal dopis, který měl změnit můj život. „Nabízíme vám byt na Praze 14.“ Znělo to jako výhra ve sportce. Jenže v našem domě tehdy nebylo nic volného, a tak jsem s Klárkou dostal adresu: Černý Most . Klárka se rozzářila – prý tam vyrůstala. Věděla, že přežijeme. Já jsem tam byl jednou, na nákupech vánočních dárků, a od té doby...
Další informace

39. díl - Jak jsem našel parťačku na čtyřech

Obrázek
  Pes. To bylo pro mě vždy velké téma. Můj vztah k nim je hluboký. Pes nevidí postižení. Vidí jen mě. Parťáka. Bytost, se kterou sdílí svět. Já jsem tu pro něj a on pro mě. To pouto, které mezi člověkem a psem vznikne, se nedá přetrhnout. Pes se na tebe neurazí, neopustí tě, má čistou radost jenom z toho, že dýcháš vedle něj. Když jsem byl malý, měli jsme německého ovčáka Hakiho. První pes, první láska. A pak dlouho nic. Internát, spolubydlení, přespávání… život, kde pes neměl prostor. Až teď, když jsme měli s Klárkou vlastní byt, se přede mnou poprvé otevřela možnost mít psa znovu. A ne jen tak ledajakého — asistenčního. To slovo mi tehdy připadalo skoro jako kouzlo. Ještě předtím jsme museli vyřešit naši fretku Betynku. Byla to drobná chlupatá tyranka. Její oblíbená hra drž a nepusť spočívala v tichém zakousnutí se do kotníku nic netušícího asistenta, kterého pak držela déle než průměrný politik funkci. Většina asistentů pro tuhle disciplínu neměla pochopení — a hlavně odvahu — ...
Další informace