11. díl - Jak jsem dospěl

 Jedeš autobusem plným neznámých lidí. Někde vepředu sedí tvůj kámoš, ale ty musíš sedět mezi ostatními vozíčkáři. Oni neznají tebe a ty neznáš je. Před autobusem se tě ujme tvůj vedoucí Kryštof, ale od té doby ho už nevidíš. Kola autobusu poskakují po D1, jako by jela po jednom železničním přejezdu za druhým. Přijedeš na místo, kde jsi poprvé v životě. Malé domky nevypadají úplně útulně. Hledáš pohledem Dana, ale ve změti těl ho nenajdeš. Najednou se vynoří Kryštof, vezme tvou tašku a kyne, ať jedeš za ním. Dan. Konečně se potkáte. Máte bydlet spolu. To vaše mámy domlouvaly. Zašijete se spolu a nějak to už přežijete. Teď ti teprve spadne brada. Žádnej dvoulůžák. Vidíš dalších šest postelí. Čtrnáct dní. To nemůžeš přežít…

První týden jsem fakt trpěl. Byl jsem jeden z nejmladších a moc jsem si s nikým nepadl do oka. Navíc Kryštof, můj vedoucí a asistent, mě zapomínal sedícího na záchodě, a jednou dokonce odešel s ostatními na odpolední program a já tam seděl tři hodiny. To se ostatně občas stávalo i v Jedli, takže jistě neocenil vynález mobilního telefonu víc, než já a moje pozadí. Fakt bych jel nejraději domů, ale naši byli na Slovensku. V půlce pobytu jsem ale objevil místnost, kde se mi začalo líbit a doteď unikala mé pozornosti. Bar. Tak jsem potkal Adélu. Celkem sympatickou blondýnku s modrýma očima. 

“Dáš si se mnou skleničku?” Mrkla na mě spiklenecky. 

“No, rád bych, ale mně je teprve patnáct, takže mi asi nenalejou,” opáčil jsem se sklopenýma očima.

“Počkej tady u stolu,” odpověděla šibalsky a za chvilku přede mě postavila vychlazené pivko. Pak jsme prokecali celou noc. Byla o deset let starší, tak jsem se chvilkama divil, co na takovém cucákovi vidí. Od toho dne se mi ale v Březejci začalo líbit. Seznámil jsem se s dalšími a dalšími lidmi. Holka od koní. No a ke konci jsem zavítal na představení dvou Martinů, kteří povídali o tom, že pod Asociací založili nový klub - KIM. Místo vedoucích tam budou velbloudi - jako nosiči břemen. Žádný autoritářský přístup. Klub vedou sami lidé s postižením a panuje v něm rovnost. To mě nadchlo. Vyplnil jsem přihlášku ještě ten večer. A život se mi změnil o 180 stupňů, aniž bych to tušil.

V září jsem nastoupil na gympl do Jedle. Změnil jsem internát a z Topolky jsem se přestěhoval na Tapky. Ve třídě nás bylo jen pět. Dva kluci přijeli z Liberce. Jeden přišel z jiné školy a jeden z mé třídy na základce. Ten ale vydržel jen jedno pololetí, protože to pro něj bylo těžké. No, pro něj. Já jsem taky valil oči. Základku jsem prošel s vyznamenáním, aniž bych se musel učit. Neuměl jsem se učit. Spolužák Honza přišel z běžné základky a pro něj to takový šok nebyl. Já měl po prvním čtvrtletí blíže k propadnutí než k vyznamenání. Třeba průměr z matematiky jsem měl 4,25. Považuji za malý zázrak, že jsem to na vysvědčení uhrál na pouhé tři trojky.

Režim na intru mě bavil. Vychovatelé byli skvělí a chovali se k nám jako k dospělým. Dokonce s námi někteří po pracovní době šli i na pivo. Užíval jsem si tu volnost. O prázdninách jsem v Jankách opět začal kouřit a už mi to zůstalo. Seděl jsem si v parčíku před Jedlí a vychutnával svou marlborku a ani si nevšiml, že mě s úsměvem opodál pozoruje školní psycholog. Nesměle a tázavě jsem se na něj usmál. “Ale nic, nenech se rušit. Jen koukám, jak jsi nám přes prázdniny dospěl,” pověděl s úsměvem. Byl jsem jako trochu ve stresu a napětí, že to bude hlásit domů, ale nestalo se. Mami promiň, ale doteď nedovedu pochopit, že jsi mi věřila, že mi oblečení smrdí od kouřících vychovatelů.

Na jaře se staly dvě věci. Narodil se mi brácha, David. Jo, kluk. Bude z něj jednou určitě fotbalista a bude hrát za Slavii. No. Nebude. Vyjel jsem s Danem a Kuřetem na první akci s KIMem na Velikonoce do Střelských Hoštic, kde jsme to dobře znali ze škol v přírodě. Kuře jsme s Danem museli trochu ukecávat a jeho kulturní šok se rovnal tomu našemu při cestě do Březejce. Velmi nás bavila obvzláště mladá slečna, která - ač malá vzrůstem - byla učiněný generál a všechno velmi hlasitě řídila. “To je ale pi.inka,” glosoval Kuře. Nicméně brzy jsme zjistili, že se nám v této společnosti líbí. Nikdo neřešil, kolik toho vypijeme a vykouříme. A hlavně. Byly tam zdravé a moc pěkné holky…